Přípitek

Možná si natrhám kytici z těch nejobyčejnějších trav a dám si ji do džbánku. Nebudu mít víno, ale i jen v duchu, ve svém srdci, pozvednu číši a řeknu: ,,Miluji svůj život... " A napiji se plným douškem.

Není smyslem lidského života být šťastnou ženou, šťastným mužem? Přejeme si štěstí. Mluvíme  o štěstí. Štěstí můžeme mít a přitom ho nepociťujeme.

Nedávno jsme slavili narozeniny babiček. Jeli jsme kvůli tomu na chalupu. A tak dále. Přijeli jsme a babičky plné starostí si nás, ani děti, které začaly nadšeně mluvit o tom, co o víkendu prožily, nějak neužily, ani si s námi pořádně neposeděly.

Na otázku: ,,Jak se máš, babi?" dostal syn odpověď:,,Když ti řeknu, že špatně, pomůžeš mi?"

Kritika druhých, dlouhodobá nespokojenost, pocity křivdy, nízká sebedůvěra... i vleklé nemoci, rozvod a úmrtí... to vše nám brání ve štěstí, pokud se od toho neoprostíme. Život přinese každému nějakou čertovskou nadílku, aby si člověk prošel nějakou temnou stezkou, ale když se stále roky a roky motá v bludném kruhu a přestane vnímat proudy života, když nevidí u čerta stát anděla, když nevnímá radost v očích druhého, když neodpustí, když stále chce to, co nemá... pak je jak svázaný. A bez perspektivy...

Moudrost předků nás učí, že si nemáme až tak moc připouštět starosti, které přinese zítřek. Nemůžeme si naplánovat, co nás potká. A také nás učí, že ten, kdo se dívá stále dozadu, promění se v solný sloup. Život totiž plyne stále dál a to, co nás potkalo... zase odcituji Jana Hellera: "...nás má vést k osvobození se pro radost."

Mráz často v pozdním jaru spálí květy ovocných stromů. Znamená to snad konec smyslu toho kterého stromu? Pro toho, kdo v něm vidí jen ploditele plodů, je to zklamání. Neslyší, že v jeho koruně zpívají ptáci...

Pro každého se může stát všední šedý den svátkem, protože dveře, kterými štěstí vstupuje, jsou uvnitř nás.

A tak mi je to líto. Byla bych ráda, kdyby babičky byly šťastné. Mohou být šťastné, když se pomyslně oblečou do svátečního, do krásných šatů, nazují si střevíce, nasadí kllobouk a třeba si i natáhnou na ruce háčkované rukavičky. Když se naladí do svátečna. Dají si svůj oblíbený zákusek, kafíčko se šlehačkou a do pravé ruky uchopí sklenici vína, které bude jiskřit sluncem, a řeknou: "Miluji tě, můj živote a děkuji za vše krásné i těžké, co jsem mohla prožít.

... a možná by se mnohé změnilo.