Pouť z pout

Tento článek byl původně o Erotu a těle, o lásce milostné. Avšak myšlenkové pochody mě zanesly trochu jinam. Je to článek - myšlenková koláž o ženách (potažmo i o mužích) na motivy evangelia o ženě s krvetokem (Lukáš 8. kapitola)

Celá jsi krásná, přítelkyně moje,  

poskrvny na tobě není.

_{Píseň písní}  

Žena dvanáct let krvácela. Neví se příčina, ale symbolizuje to ztrátu života. Ta žena z nějakého důvodu byla oslabená, zřejmě vztahově. Necítila se silná, aby žila. Jelikož krvácela, byla poslána do samotky, pryč od lidí, za město,  protože byla tzv. kulticky nečistá. To její potíže ještě prohloubilo. Kult je něco, čemu věříme a podléháme. Nesměla se nikoho dotknout a nikdo jí, protože by pak znečistila i jeho. Dvanáct let byla v depresi. Dvanáctka je symbolem. Možná znamená beznaděj na zemi i na nebi.  Lidé i Bůh ji opustili. Nikdo jí nepomůže. Zkoušela nějaké mastičkáře, léčitele i doktory. Ale nic, žádný efekt.

Cítí se jako v kobce, jako v pevnosti z níž není úniku, v kasematech na Špilberku. Ani smrt a ani život. Vytapetuje si stěny jako iluzi svobody, ale pak ty tapety strhá, iritují ji, jsou k ničemu. Je uvězněna ve svých destruktivních pocitech. Jako by jí to vše ochromilo, je sevřená frustrací z vyřazení z "normálního" života. S tím jsou spojené i finanční a podobně existenciální problémy.  Je v hrsti, pasti. Život uniká po kapkách celá léta. Jako by jí protékal mezi prsty a ona si ho ještě nevychutnala. Viní druhé ze své situace, zároveň se této situaci poddává, nedovede se vzepřít a ani se nemůže fyzicky bránit. Musí se podvolit rozhodnutí silnějšího. Je nešťastná a v samotě uzavřená do svých pocitů. Každý si žije svůj život...  A ona je sama proti obrovskému molochu.

Ale stačí jiskřička života v nás, jako záchvěv, připomínka dávného pocitu štěstí, jako naděje,  znamení ke změně a jako procitnutí. Žít se dá i jinak.

A  už ví, že je nějaká šance na změnu. Nejprve nevěděla, jak z toho pryč a hledala řešení, vyléčení od druhých, které si k sobě zvala, aby jí dodali sílu.  To však nepomáhalo.  Sama zůstala na místě.  Až si jednoho dne ta žena uvědomila relativnost svého zajetí v určitém myšlení. Nemohu jít do města? A co se stane, když tam půjdu? Budu někoho otravovat? Dojdu tam? Mám na to sílu?  Jsem nečistá - trapná, stará, slabá, neschopná, nežádaná...  a je to opravdu tak nebo je to jen pocit? Stojí před volbou, zda-li zůstat v tom pocitu, či vyjít. Pocity, byť ne radostné, mohou být jistotou. Ale touha, obrovská touha po životě, byla nově nabytá síla, a žena vyšla, i když celá schoulená strachy, že to nedopadne dobře, omotaná šátky, inkognito, aby ji někdo nepoznal, krvácející, vstříc něčemu novému. Novým myšlenkám, které ji uvolnily pro radost a mohla v ní začít proudit míza. Mohu žít a vychutnat si  drobné radosti, bez ohledu na to, co si o mně kdo myslí. Bez ohledu na rozvod, nemoc, na povahu manžela. Smím být šťastná. Zakázaný, nedovolený dotek zbavila svými myšlenkami absolutního zákazu, totální nemožnosti, a to ji zbavilo strachu. A uzdravilo. Tam, kde byl  problém, bylo i řešení. 

Rozhodla se dobře. Proč by se nemohla považovat za životahodnou? Vyšla, dotkla  se třásní Kristova oděvu a byla uzdravena. Před očima těch, kdo jí poslali mimo, kdo s ní nechtěli mít nic společného. A  navíc, byla pozvána do intimního vztahu s Kristem, tedy stala se jeho dcerou. Narovnala se a ukázala tvář. A zkrásněla, protože si uvědomila, že skutečný Bůh, si přeje svobodu člověka.

Není krásná a méně krásná tvář ženy. Krása vyzařuje zevnitř natolik, nakolik se životu a lásce otevřeme.

Nikdo nikoho nemůže  vyřadit ze života, radosti a lásky. I když to tak chvíli je, tak třeba proto, abychom si dobrý životní  pocit vybojovali.