Postřehy pacienta

O nemoci a lidských podivuhodnostech trochu jinak a s jemnou nadsázkou mířenou i do vlastních řad. Každá  pointa se zakládá na skutečnosti. Ale vůbec žádná vám nemusí připadat vtipná.

*

Nemoc se ohlásí, když si myslíte, že jste zdraví a nesmrtelní.

*

Nejzdravější lidé jsou hypochondři. Mají se hypochondři rádi?

Hypochondrie je ale také diagnóza.

Nebo druh herectví.

Je to talent.

Talent se nemá zakopat, ale zúročit. 

Moje prababička uměla v pravou chvíli dokonale střihnout srdeční slabost, a tak se v zachovalém stavu bez vážnější nemoci dožila 96 let.  Měla neskrývaný zájem o vše lidské a s klidem staré indiánské squaw si každou chvilku odplivla na chodník a spokojeně se zatvářila, že se zbavila hnusu.

Proč to nedovedu? Proč mám zábrany a raději vše spolknu?

*

Nemoc.

Co je nemoc?

Ač je její příčina obestřena tajemstvím, lékař vám musí vždy nějakou diagnózu vymyslet. Dokonce i já, pacient, jsem trvala na diagnostické jistotě. Ať vím, kvůli čemu musím trpět nebo dokonce zemřít.

"Co vám je?" ptá se mě doktor.

Překvapeně na něj kouknu a myslím si, že by to měl vědět on.

A tak na mě napasovali rovnou dvě diagnózy. Skoro nikdo se nepozastavuje nad tím, že je  to absurdní, pouze moje mamka a babička nad tím kroutí hlavou. Znají mě lépe než já sama sebe. Ví, že mi chybí klid, štěstí, stabilita denního řádu. 

Vychutnat si jídlo, víno. Klid a nohy v teple. Snad všechny nemoci mají podle babičky počátek ve studených nohách.

Dnes už vím, že na tom něco je. Snažím se tuto moudrost předat svým dětem, ale marně... "Mami, já vím, už jsi mi to říkala...."

A ten doktor měl nakonec pravdu. Jen já mohu vědět, co mi ve skutečnosti je.

A tak jsem zrušila diagnozy a prognózy a stále ubírám léky.

Protože vím, že potřebuji mít klid a nohy v teple.
*

Zatímco jsem se trápila, že se nemůžu věnovat dětem, syn, který si dodnes rád hraje s autíčky, dokázal projevit upřímné potěšení z toho, že mě v megaobchodňáku může vézt na vozíku jako by řídil F1 a dělat brmbrm. 

Ostatně, nadhledu nás učí právě děti...  Když šla naše spřátelená rodina do restaurace na oběd a jejich tatínek si potřeboval  odskočit, zeptalo se ho nahlas nejmladší dítě: "Tati, ty máš problémy s prostatou?"

Co následovalo dál, kdy vybuchla smíchy celá restaurace, si snad dovedu představit v hrubých rysech díky tomu, co jsme dělaly za blbosti jako malé děti, když jsme jedly rajskou se špagetami.

*

A na závěr: 

Nemoc není sranda, ale může nás naučit žít s humorem.

Smrt se nám stejně nevyhne. Ale proč by měla přijít dřív, než je nutné? 

Všechno má svůj čas. A ten čas je dobré vyplnit podle nás... 

Nebojme se si odplivnout.

A žít v klidné moudrosti a se špetkou koření - úsměvem.

I kolem smrti se úsměv může mihnout.

Jedna pracovnice hospicu řekla: "Buďto máme tolik práce, že nestíháme, nebo je mrtvo."