Pokoj z hvězd

Byly asi tři hodiny v noci. Dcera otevřela okno a zůstala u něj stát. Aniž bych viděla do okna, pocítila jsem klid, který do pokoje vstoupil. "Svítí spousta hvězd."

Nádhera.

Stále si tu scenérii připomínám, jako by mi chtěla něco říct a já nevím co.

Z celé krajiny vyzařoval hluboký pokoj. 

Hluboký jak vesmír sám. 

Jako tiché souznění maminky a narozeného dítěte.

Říkám si, jestli to není ono tajemství lidského života, vesmíru.

Tajemství, které spočívá v jednoduchosti, důvěře, intuici,  smíření. Ve smíření. Vesmíření. Ve sjednocení, splynutí, v zařazení do řady řádu.

Je to způsob života, který potřebuji.

Přemýšlením o životě, o trápení, o tom, co jíst, proč to a ono... nedosáhnu do svého nitra a nic v něm nezměním, natož abych ještě chtěla měnit druhé lidi. Jen tím, co prožívám, utvářím svůj život. Prožívám strach, produkuji ho. Prožívám li, nepřátelství, jsem obklopena nepřáteli. Nestojím-li pevně na nohou, padám na druhé. 

Zklidni se...

Nepřítelem poznání je prý jas. V hloubi noci vnímáme svět a sebe jinak. Ve dne kloužeme po povrchu věcí a událostí.

Stále něco zkoumáme, učíme se všechno možné, ale prožívat pokoj v mysli a duši ne. 

Chceme být šťastní.

Štěstí však nespočívá v "mít", ale "být". Ne mít pokoj, ale být pokojem.

Dýchám stejný vzduch jak stromy, žiji s nimi na jedné planetě, s hvězdami v jednom vesmíru.

Mohu tedy s nimi žít i pokoj, klid... být v harmonii.

Snad to mi chtěly les a hvězdy mlčky říct.