Osud nebo změna

V rámci hledání alternativních způsobů pomáhajících k uzdravení jsem našla článek, v kterém se psalo, že člověk by neměl říkat tato slova: nenávidím, nesnáším, mám strach. A pochopitelně by tak ani neměl uvažovat.

Jak je velká vnitřní síla člověka?

Myslím, že to nelze nikdy definovat. Čím jdeme dále, tím se před námi otevírá další prostor. Napadá mě otázka: Jak velkého zla je schopen člověk? A jak velkého dobra? 

Vše se zapisuje do naší duše. Nesnáším jiného člověka? Nenávidím svůj život? Mám strach? Sebedestrukční myšlení v nás škrtí život a pak přijdou nemoci, komunikační problémy, křivdy, neodpuštění a to jsou autíčka s vysokými emisemi, které jezdí po silnici ve tvaru ležaté osmičky. Nekonečno se stává naším koncem. Osudem?

 Naděje je změna, to řekl arcibiskup Robert Bezák. Ví, co říká, neboť na něm ulpělo falešné obvinění, a tak se s tím nějak vyrovnává. Odešel z postu, ale nevzdal se. Nevzdat se znamená neklesnout na úroveň "protivníka", nemstít se, nemít strach.

Nejde to samo sebou, je to jistě velký vnitřní boj, který v člověku otevírá nové prostory a člověk koření sám v sobě. Zpevňuje se i roste a stává se hlubokým.

......

Naděje má smysl, je-li  čistá.

Navzdory, i s humorem a laskavostí, protože v ýchodiskem z bídy, ubohosti a bezútěšnosti je náš vzdor, humor a laskavost.

Chci překonat svůj osud. Chci vyjít z nemoci, přemístit se za nemoc. Z neodpuštěných vzpomínek a bolestí. Začít ještě jinak žít a ještě jinak myslet. Nepodléhat tomu, co se považuje za definitivní.

Jinak bych promarnila čas k životu.

PŘEJI PĚKNÝ DEN!