Osahat si život

Plánovat děti a jejich výchovu je romantismus. Mít děti je realita. Jak říká moje známá, do dvou let dítěte se to musí přežít. Člověk je nevyspaný, nervózní, nevypne. Když děti vyrostou v puberťáky, přijdou jiné stresy. Děti se cítí být dospělé, ale zkušenosti máme my. Často chceme předejít průšvihům a katastrofám. Není divu, mnohé nejde vrátit zpět. Máme o děti strach a také nám přidělá práci napravit některé následky jejich chování. Není to jednoduché. Někdy máme strach ze ztráty svého pocitu bezpečného domova.  Vychovávat děti po svém mnohdy znamená i odolat dozoru babiček. Protože i ony mají zkušenosti  a my jsme děti.

Můj spolužák pochází z pěti kluků. A každé dítě rodiče tolerovali. Když mělo nějaké přání třeba něco vyrobit nebo zkusit (samozřejmně nešlo o  život a extrémy), rodiče mu to dovolili, i když věděli, že je to naprostý nesmysl. Po té to pochopil i jejich syn. Potom, co si to "osahal". Obdivuji je.

Moudrost je předat dítěti svoji zkušenost bez výčitek.

Pomohla mi v tom rada, která se dá aplikovat na každý věk. Vysvětlím to nejlépe na nedávné události, kdy dítě jedné paní spadlo z vyvýšeného místa, ze skalky,  a rozplakalo se. Paní, protože dítě měla ráda a měla o něj starost, dítěti vynadala a naplácala mu: Vidíš, já jsem ti to říkala! 

I když je to někdy k zbláznění, snažím se řídit doporučením Václava Mertina: prvně svého potomka pochopit, pochopit jeho emoce, vztek, že např. dostal poznámku, protože si zapomněl cvičební úbor doma (přestože jsme ho x-krát upomínali). Nebo pofoukat natlučené koleno. 

Je moc důležité, aby se nám nebál říct nepříjemné události.

A pak mu říct ten zbytek, že je za následky chování zodpovědný on. A  že od něj očekávám zodpovědnost... přímo úměrně věku.

Včera syn zatápěl v kamnech. Seděla jsem ve vedlejší místnosti a nenápadně, neviditelnými tykadly, monitorovala situaci u kamen, ale až na mírná upozornění jsem mlčela. Radili jsme mu s manželem už několikrát. Spálil se. Ale naštěstí jen trochu. Tak jsem ho poslala pro mastičku a dál mlčela. Vím, že tato zkušenost ho naučí větší opatrnosti.

Manžel je jiný, chce mít vše pod kontrolou. Vím, že to myslí dobře, ale většinou to skončí hádkou. Ale zase se, na rozdíl ode mě, nebojí půjčit synovi sekačku.

Být rodičem je neustálé balancování mezi různými rozhodnutími a je nemožné vyvarovat se chyb. Ty chyby jsou právě naše zkušenost. Chybovat je lidské, ale my, dospělí, máme často z chyb strach. Chyby někdy stojí život mladých lidí a to je tragédie. Stále svítí svíce u silnic. 

Na druhou stranu potlačit v dětech odvahu "osahat si život", je také zmar.

Odvaha je i mít děti. 

A odvaha je i riskovat chyby. To prostě jinak nejde. I my, rodiče, si "osaháváme život" rodičovstvím.

Sám život je odvaha. 

Ale je i krása. A stojí za to i přes naše pochybení.