Odvaha ke smutku

Je mi někdy smutno. A nechci si nalhávat, že tomu tak není. Chvíle smutku jsou bytostně důležité. Ze smutku, který si prožijeme ve smíření, bez zloby na sebe, na svět a na Život, vychází naděje. Naděje je víra ve smysl.

Smutek lze prožít bez paniky, bez strachu, prodýchat jej, když úzkost jej provází.

Na dně propasti se teprve ptáme po hloubce hvězd, po smyslu cest. 

Vesmír je nekonečný, strach, závist, vztek a zloba jsou čtyři stěny a střechou je nenávist.

To vše nám brání vyjít, protože člověk se bojí jít dál a hlouběji do neznáma.

Je od lidství odtržený a nevidí nic.

*

Není krásy bez bolesti a smutku.

Nespěchejme od něj pryč. Kdo jej sám v sobě prosmutní, pozná krásu bytí.

Jak to jen popsat? Slova nestačí a já básník jsem mizerný... 

Tak alespoň pár fotografií, o kráse umírání léta.

O listech umírajících v keřích šípků.

O kráse oparu, který jako závoj skryje odpovědi na otázky po našich hlubinách, abychom se v nich neutopili. Člověk jest existence bytí, vystupuje z něj, jak z mlhy, až bude čas vrátí se zas. Nikdo se neschová, nikdo před sebou neuteče. Neuteče před koronavirovou krizí. Před smrtí. Před životem Před samotou a bolestí.

*

Život se rodí v bolesti, bez bolesti není imunita.

Bez bolesti není lásky.

A bez lásky není krásy.

MĚJ ODVAHU, ČLOVĚČE VZÁCNÝ. VZCHOP SE, VZCHOP SE.

kniha proroka Daniela