O sebedůvěře

Kde ji vzít, jak se ji učit, jak souvisí s vírou... Důvěra je víra v bezpečí. Sebedůvěra je důvěra, že jsem v bezpečí.

Není to nekritická víra v to, že jsem fakt skvělá. Být skvělá, mohu být jen chvíli a je to pocit. Záleží na okolnostech podle čeho usuzuji na to, že taková jsem.

Narodila jsem se a narodila jsem se nahá a bez představ o sobě a o svém životě. Představy jsem získala díky rodině a společnosti. Mnohdy jsem se je snažila splnit, protože i to je představa: splnit požadavky druhých. Nejde to do nekonečna, protože máme svoje "já" ,a tak dochází ke konfliktům. První přichází v období vzdoru a následují další. Vznikají komplexy a bloky, výčitky, manipulace a podle toho utváříme vztah k sobě. Jsme spoutáni. A k tomu patří neodpuštění i pocity viny. To vše brání plnosti života.

Pochopila jsem, pokud to tak lze nazvat, co je síla života, když jsem byla bez sil. I ve mně vybouchl obrovský kotel. Můj život se vymknul mým představám. Dostala jsem se až k bodu, kdy jsem si řekla, že to už není tak možné, že se musím vzchopit. Zavrtala jsem se do sebe, zpytovala svědomí, abych pochopila, co jsem dělala špatně. Je to jako vrt pod mnoho vrstev. Smyslem sebezpytování nemá být trest a soud a obviňování kohokoli, trvalá lítost a lamentace nad tím, jaká jsem hrozná. Jde o to, pochopit, co mi brání být šťastná . Jsou to závislosti, strach, představy, soudy, názory, vliv druhých. Většinou pomůže pojmenovat tu " věc", blok, a ona ztratí svou moc.

Chtěla jsem odpustit a mít ráda, v tom jsem viděla cestu z papiňáku. A hle, síla myšlenky na život je silná, je to život sám. Tak silná, že vstávám do života. Do jiného než předtím, vždyť platí panta rhei. Životní sílu bych skutečně popsala jako řeku. Řeka v nás musí proudit. Nezkalená ulpělými představami a zasmrádlými a černými myšlenkami. 

Když vidím s překvapením co je ve mně za čurbes, mám více pochopení pro slabosti druhých. Protože ten, kdo uvidí, co se v něm skrývá za myšlenky a motivace a úmysly, pochopí, že není lepší než ostatní. A ostatní jsou na tom podobně (když už tedy porovnávám), a to vede k úlevě a ke smíření. 

Život je ze své podstaty dobrý, kazíme si ho ale vzájemně. Rozdíly jsou v přístupu k životu. Záleží na tom, kterým myšlenkám věřím.

Mně jsou blízké tyto:

- život je osobní dar od Boha, je svatý, posvátný, je to Bůh sám

- vše, co nás v životě potkává, nás má vést k osvobození se pro radost

- pravda, láska tu je, jakož je nám i odpuštěno, záleží jen na tom, jestli to přijmeme, jak se tomu otevřeme, a k tomu není třeba úsilí, ale ztrát. Svobodný člověk nic nevlastní, a přitom - a proto je radostný.

Z neodpuštění vzniká zloba namířená proti sobě a světu. A ze zloby nevzejde nic dobrého. Slovo "odpuštění" ukazuje, že to znamená: pustit po vodě,  k vodě, odpouštět zakalenou vodu. Je to těžké, protože se člověk těžko vzdává svých myšlenek. Nemusí se to dařit, ale je důležité chtít. To je právě otázkou vůle. Směřovat své síly k převýchově druhého a snít o lepších podmínkách je zbytečné. Život nám uteče velmi rychle a my ho ani neprožijeme. Odpustit umí člověk, který má sebedůvěru. 

Sebedůvěra pramení z víry v život, spočívá v tom, že jsem, a ne v tom, kdo jsem a co mám.

Sebedůvěra pramení z toho, že jsem dostala život, který ve své podstatě není lepší nebo horší než život ostatních.

Má sebedůvěra vychází z víry, že život je můj přítel.