O proměňování

Nejde o žádné kouzlo, i když výrok "hokuspokus" s tím souvisí. "Proměňování" je výsledek mého boje s nepřízní osudu.

Hokuspokus je zkomolenina latinských slov kněze při konsekraci- proměňování. Dříve byl kněz otočen k lidem zády a  mluvil pro ně nesrozumitelnou latinou, "něco" dělal s rukama, a tak vznikl hokuspokus. Čarování místo proměňování.

Tato část liturgie je tajemství, nejméně pochopitelná část mše. Zároveń i nejtišší, pokud přítomné babičky polohlasem nenapovídají panu faráři... :-) Mše, hostina chleba a vína, je zpřítomňováním toho, že se Bůh narodil jako člověk, který nás tak miluje, že se zcela rozdává. A jak se jinak rozdat než jako chléb? Proměňování znamená, že se Bůh stává pokrmem, tedy je jakoby pro nás stravitelný, stává se viditelným v symbolu chleba a vína.  Je to posila na cestu.                 

Bůh se dává Mojžíšovi poznat jako hořící keř. Oheň je neustálá  proměna a přitom je to jeden a týž oheň. Zároveň s Mojžíšem komunikuje. Říká o sobě, že je JE. Když někdo je, znamená to, že žije.  Bůh je Je, tedy Život sám, který se o sebe dělí jako oheň, jako světlo. Proto žijeme i my. Podstatné je to, že stal jedním z nás. 

Shrnu-li to, tak náš život, tak jak věřím, je posvátný, protože z posvátného vychází. Člověka nedělá člověkem něco, co má v sobě, nýbrž jeho vztah k Bohu, to je význam vdechnutí života do člověka z prachu země. Tím člověk překračuje hlínu a prach, t.j.  smrtelnost. Život proto je sám o sobě dobrý a smrt je odevzdání se Bohu. Ráj je zahrada rozkoše, hebrejsky gan eden. Opakem je poušť, opuštěnost. Člověk je  stvořen k soužití s druhým a má se o vše svěřené starat. Samota svádí k soběstřednosti a sobectví. Člověk v ráji si je vědom, že je součástí stvoření, které je dobré a které pochází z vůle dobrého Stvořitele.  Ale vloudila se chyba, a to když si člověk usmyslel, že sám nejlépe ví, co je dobré a co ne. Když zatoužil po neomezenosti. Tím se paradoxně stal omezeným. Peklo si děláme sami, když si myslíme, že správně soudíme, posuzujeme všechny kolem i sebe. Syčíme jako had... ti syčáci. To je naše nesvoboda, protože podléháme, dost často neobjektivnímu, úsudku, místo abychom viděli člověka nezaujatě. Tak vznikají hádky, urážky, pláč, deprese, nekritičnost... a svět se zdá být nespravedlivý. A život pro někoho ztrácí cenu, když slyší, že je k ničemu. Vztahy dále kazí sebelítost a zásluhy. Jsme rádi, když naše skutky vidí lidé, aby chválili nás. Pokud člověk dělá jakékoliv dobro a není vnitřně svoboden od účinku svého jednání, zůstá­vá v zajetí představ o svých zásluhách, a tím se dobro vlastně maří. _{JAN HELLER}

Křesťané věří, že se Bůh stal člověkem, abychom pocítili jeho láskyplnný vztah k nám. Ne abstraktní Bůh, ale konkrétní člověk v konkrétní době. Léčil, učil, odpouštěl. Odpuštění souvisí s uzdravením. Vědomí toho, že nám Bůh odpustil, by nás mohlo velice osvobodit pro dobro - pro nezaujatost, neodsuzování, pro uzdravení vztahů. Láska je podstatou Života, Boha. Život a láska jsou jedna velká síla. A protože žiji i já, mám možnost se  pro tuto cestu rozhodnout. Je to skutečně cesta, proces, vývoj a zrání. Život nelze jinak žít, než jako  cestu. Pravda osvobozuje a dotek Boha, Života, léčí. Proto se nám Bůh rozdává jako chléb.  Ono je to vlastně spojené - skutečný život je cesta k pravdě. Myslím si, že to, jak člověk přemýšlí, se projeví i tělesně. Jako nemoc a zdraví, výraz tváře... Pravdivost v praxi  znamená přestat věřit iluzím, přiznat si své chyby, přestat odsuzovat a uvěřit, že má smysl udobřit se a smířit, protože Bůh, Život, nám už odpustil. Iluzionista čaruje hokuspokus. Člověk věřící a přijímající Krista má svůj život proměňovat, to je věřit, že láska Boha je větší než jeho provinění a provinění blízkých. Když přestane být věčně sebestředný, sebelítostivý a uražený, tak mohou vzniknout jiné hodnoty - zlepšení vztahů, sociální cítění, ekologický přístup ke světu. To je návrat k původnímu člověku - vědomá zodpovědnost za svěřené.

Už jsem zde víckrát psala, že mně byly diagnostikovány dvě nevyléčitelné nemoci. Jednu diagnozu jsem si zrušila. Dopadlo to dobře. S druhou bojuji, řekla bych, že jsme si fifty-fifty. Podařilo se mi snížit léky na třetinu původního množství. A větší část dne jsem aktivní. Moje terapie je rozmotávání spletitostí života a vztahů a hledání, jaká mám být podle tzv. Božího plánu. Nejlepším lékem je pravdivost k sobě. Proto píšu i osobních záležitostech. Také pro povzbuzení, že vždy existuje cesta, řešení, právě v tom, že jinak nahlédnu na problém. Říkám tomu výstup na Horu Proměnění.

Moje maminka mi řekla, že jsem toho těžkého prožila nad míru. Přesto nelituji. Získala jsem mnohem více síly, když mně fyzické síly chyběly, než když jsem byla zdravá a spokojená. Ztráty vztahů, rozpad rodiny, tragédie smrti, mě učí odpouštění a smíření se. Když mi omylem píchli kontraindikovanou injekci, uvědomila jsem si, že  můj život zde na zemi může skončit ve vteřině. Ztráta iluzí o sobě je drsná, ale vede k sebekázni. Jak říkám: Když člověku chybí nohy, může mít křídla...

To je proměňování mého života.