Naděje, když se nic příjemného v životě neděje

Jelikož si potřebuji připravit téma pro setkání s přáteli, píši tento blog, co by přípravu. Mám na to tři hodiny času. A to jsem chtěla ještě upéct štrúdl.

Váhala jsem nad  tématem. V úvahu přicházel pařížský masakr, uzdravování, stáří, otázka dobra a zla, nadcházející advent.

Představovala jsem si tváře přátel, kteří k nám za chvíli přijdou. Myslím na mé příbuzné, kteří se soudí. Hasím rodinné požáry a nezabráním další. Poslouchala jsem třikrát dokument o hospicové sestře a napadlo mě, že kdybych se uzdravila, ráda bych umírajícím a starším apod. lidem pomáhala.

Všechny tyto nápady a myšlenky mají společné téma: NADĚJE.

Co je to naděje? Je to vzduchová bublina, která drží mravence nad vodou. Je to paprsek světla v tmavém lese. Je to zpěv skřivana, který se vrací v únoru. Je to neviditelná síla, která nás udržuje při životě.

Někdy jsem si připadala  tak zoufale sama a v bezútěšném stavu, že mě objímala studená tma. Br. To jsem nesnesla. Kde hledat naději?

Vymyslela jsem si deku a polštář. Do deky jsem se zachumlala, hlavně záda a ramena, polštář jsem si položila na břicho a objala ho. Představovala jsem si přírodu zalitou sluncem, naši prastarou chalupu, kde mi vždy bylo dobře. Možná se tam jednou vrátím, protože tam se cítím bytostně v bezpečí.

A tak jsem posilovala příjemné myšlenky, aby ty nepříjemné tělesné i psychické stavy pominuly. K tomu skleničku vína pro jiskru života a kakao nebo teplé mléko pro pocit tepla.

K tomu přidávám dýchání radosti. Ne vždy to jde, tak místo radosti si představuji čistotu. Takovou čistotu, jakou vyzařují stromy. Miluji stromy.

Když Ježíš chodil po této zemi, dotýkal se lidí, bral je za ruku, dotýkal se očí, uší. Bral děti do náruče. Navracel lidem hodnotu a sebevědomí. Myslím, že Ježíš je mnohem více přijatelný jako terapeut než jako spasitel. Ale ono to spolu v podstatě souvisí, jen lidé to dost často oddělují. Dává se důraz na spasení. A to není podle mne, ale i podle jiných kapacit :-), správně. Jsme lidi a potřebujeme normální lásku a pocit domova. Jinak nevznikne vztah důvěry, který otevírá naše nitro, abychom mohli být uzdraveni, tedy zachráněni nebo-li spaseni. Je to úplně o něčem jiném, než o morálce.

Víra neznamená nároky, víra v první řadě je o důvěře. Někdy je lepší  zachumlat se v teple  bezpečí než mrznout mezi bezvýraznými tvářemi v kostele.

Tak jsem se rozepsala a ani nevím, jestli je to o naději.

Vypadá to, že téma stále ještě nemám.

Tak se mějte hezky a mějte naději.