Murphyho osobní blogový zákon

Dcera se tomu smála , tak zveřejňuji náhlý nápad, který vznikl jako psychoreakce na únavu organismu po celodenním třídění asi milionů věcí do krabic apod. v našem 3+1 bytě. Ale je to i reakce na moji soustavnou nejistotu, zda-li to mé blogování má nějaký smysl.

Bude-li doma sebevětší spoušť a chaos, bude maminka-blogerka psát blog o harmonii a řádu.

Bude-li se cítit bídně, začne psát o posvátnu.

Bude-li se cítit emancipovaně, začne psát o církvi.

Bude-li doma klid, začne psát o politice.

Oboje dopadne katastrofálně. Čtenost je vysoká. A naštvanost  čtenářů je taky vyšší. 

Vždy, když si myslí, že napíše vtipný text, málokdo ho pochopí.

Když píše vážně, nikoho to zřejmě nebaví. 

Pod existenciální tíží napíše kvalitní text, který zpravidla nikdo nečte.

Potom se maminka- blogerka začne ládovat čokoládou a začne psát  o manželství.

Začne-li psát o manželství, je to krůček k rozvodu.

Když chce s psaním seknout, zaujme redakci  text.

Když si dá předsevzetí, že počítač vypne, sedí s nosem na monitoru a sleduje statistiku.

Když je odezva čtenářů hojnější a pozitivní, vyskytne se jeden čtenářský šotek  plivník.

Ať napíše, co napíše, vždy se to někoho z okruhu známých či rodiny dotkne.

Ať si dá na vizitku jakoukoli fotku, vždy se ozve někdo, kdo jí  řekne, že ta paní na fotce není ona. 

Vždy, když si řekne, že psaní omezí, napíše druhý blog ještě týž den, co už jeden napsala.

A tak zrovna i teď.

Hezký večer!