Můj osobní vztah k Bibli - Žalm 42

Vystudovala jsem teologii. Katolickou. A pochopitelně jsem dělala zkoušky z biblistiky. Ale mnohé z víry i  z Bible se mi propojilo se životem až v posledních letech.

... pro pana Petra Svobodu

Měla jsem těžkou životní krizi. Zdraví v háji, manželství nic moc. Nemohla jsem s ničím pohnout. Ani s tělem a ani s lidmi. Když to šlo, fotila jsem světlo, svou tvář, svět kolem mě. 

K víře jsem konvertovala v 17 letech. Teď mně bylo o dvacet let víc  a kde byla má víra? Nicméně jsem paličák, palice palicovatá. A řekla jsem si, že budu hledat Boha v tom svém srabu. První předpoklad, z kterého jsem vycházela, byl ten, že Kristus zemřel nespravedlivě, byl zcela neprofesionálně odsouzen a nelidsky popraven. Před tím byl zrazen, dostal facku, v předvečer toho se modlil, až potil krev, zatímco jeho blízcí spali...  to já bych nezvládla ustát, a on - odpustil.

Jenomže Krista nevidím a ani Boha, ale věřím v jejich přítomnost. Tak jsem volala a křičela: Bože,  pomoz mi, chci  odpustit, chci se uzdravit, chci milovat,  prosím, zachraň mě z té psychické a tělesné beznaděje. 

Četla jsem žalmy, zvláště můj na tělo, 42.  Poskládala jsem si fotky inspirované textem toho žalmu a  přidala hudbu Deep Purple. Nahraju to snad na youtube.

Trvalo mi asi tři, čtyři roky, než jsem se z toho vyhrabala.

Prožívání biblických příběhů, postav je léčivé. Krize a beznaděj jakou prožívali i hrdinové Bible, a přesto věřili a doufali v Boží pomoc, je obdobím zrání a léčení zevnitř. Budu v tom psaní pokračovat i z osobnějšího hlediska.

Váhám, zda-li  tento článek ponechat jako soukromý nebo ho vystavit veřejně.  Ale o co jde? O mně ne. Tak tedy je  to pro Vás!

J.