Možnosti

Lidé milí, zajímá mě, kolik máme možností a kudy cesta z nesvobody. Nadčasové snímky, i když tváře čas stále proměňuje mě inspirovaly k tomuto tématu.

Existuje jeden svět.  

A v tom světě miliony dalších světů.

Můj. Každého z vás.

Žádný z těchto světů nemůžeme plně poznat.

Přesto tu jsou jako skutečnost.

Částečně poznatelná skutečnost.

Zakoušená. Existenciální.

Reflektovaná. 

 Věříme v nějaký smysl..

To, v co věříme, ještě neznamená, že to skutečně existuje. Podle naší víry právě nějakou novou skutečnost vytváříme. Z myšlenky vzchází slova a skutky. 

A svoboda či nesvoboda.

Iluze či pravda.

Možná spíše směřování k těmto hodnotám. 

Každý obraz, každá představa, předsudky, přesvědčení,  to, v co slepě věříme a na čem si zakládáme, nás omezuje. Brání nám novému pochopení. Objevování a tvoření.

Možná máme strach vzdát se svých jistot. Co by nám potom zbylo, vždyť život je jako rozbouřené moře. 

Nemám ráda diagnozy, protože předurčují lidský život.

Vždy mám možnost vybrat si jak přijmu nemoc. Mohu v sobě objevit nové schopnosti, intuici a instinkty, které se díky nemoci mohou rozvíjet. Nebo svou nemoc mohu chápat jako nezměnitelně tragickou a vedoucí... kam až...

Kdybychom byli svobodni od představ, pak by nás utvářela skutečnost. A vlastně příkladem toho je naše početí, náš začátek.

A náš konec prozrazuje skutečnost smrti.

Co je mezi tím?

Náš život je přejití. Odkud a kam?

Je vždy cestou a my máme volbu, kam chceme dojít. Nebo možná spíše, kde nechceme zůstat.

Jít dál znamená touhu žít.

Můžeme a máme chtít od života plnost.

Odkud přicházíme? Co jsme? A kam jdeme? se ptal i Paul Gauguin /postimpresionistický malíř/ a  na toto téma namaloval obraz, který tu nemám... :-)

Na otázku po smyslu neexistuje jedna odpověď, záleží na každém, jestli nad tím přemýšlí a hledá... Odpovědí je mnoho. Je, myslím, dobře, když zůstávají stále otázkami.

Přejití:

Z nicoty do plnosti a naopak?

Nebo z bodu Alfa do bodu Omega?

Je smyslem života, pochopit svůj život?

 Život, oheň, v nás různou intenzitou hoří.

V každém z nás je hořící keř. Každý se nějak projevujeme.

Nechat hořet plamen je jako chtít se dotknout hvězd. Je to krásná touha v nás. Pozvedá v nás to lepší.

Naproti tomu nás svazuje strach. Strach je nedostatek svobody.

Omezení života.

K jeho překonání potřebuji vidět, že mám ještě jinou možnost než žít ve strachu.

Myslím si, že některé situace, někteří lidé se k nám vrací, abychom je pochopili. Uviděli je co nejvíce skutečně.

Že těžké události nás zastavují, abychom přemýšleli.

Jan Heller říkával: Vše, co nás potkává, nás má vést k osvobození se pro radost.

To je možnost, která nás vede dál a dál. Pochopení je proměna.

A taky bolí :-)

Obětuji jistotu iluze.

Přejdu z otroctví do svobody.

Můžeme soudit člověka?

Úplně vážně ne. Naše soudy nevidí celek a samy vycházejí z našeho pojetí, vnímání reality. Přesto část našeho poznání pokládáme za celek a jsme kvůli tomu schopni nenávisti či sympatií. A tak stále utváříme skutečnost, která by mohla vypadat jinak, kdyby... Ale v tom tkví naše svoboda.

Myslím si, že ze směřování ke svobodě vyplývá klidná radost, smíření a to zahrnuje odpuštění.

Odpuštění je hluboká záležitost, tak jako když jdeme po mořském dnu mezi vodními hradbami. 

Takové odpuštění i uzdravuje.

Myslím si, že náš život má smyl v dotýkání se. V něžném a odpouštějícím, v tom, které nepoutá a nebolí a tvoří skutečnost laskavou a láskyplnou.

Idyla... ?

Možnost...

Možná, ale dotýkám se hvězd.

:-)