Krasne nebe

Když Kristus chodil po zemi, a já věřím, že chodil, uměl se vcítit do lidí. Zvažuji, do jaké míry o sobě otevřeně psát, ale řídím se tím, že to, co mám prožité, může být pro druhé nadějí. Přála bych si, aby mé blogy byly přes tu bolest "proměňovací" a "dotýkací". Vsadila  jsem na upřímnost nejen z mé potřeby, ale i z úcty k vám. Tu upřímnost stále hledám a obnovuji. Myslím na vás J.

Moje GPS taky ukazuje nebe. Jak někde vidím ten modrý blankyt s bílými mráčky, tak vím, že jsem doma.

Pro Vaše nebe nemám slov 

Vaše svěřování se v blogu je na hranici, kterou mistrně ovládáte.Jste mistr slova a myšlenek, ale bolest někdy přetýká z ran, které jsou pro blbce neznámé a proto nepochopitelné, a proto

nemožné.Já to mám jednodušší. Jsem prchlivý, vzteklý a v první chvíli za všechno mohou ti druzí. Bohužel mám i druhé chvíle. To už je pozdě.

Jsem přesvědčen, že život na Zemi, je ten nejnižší stupeň bytí a lidé tomu dali název - peklo.

Pak už, jde všechno jen k lepšímu. Proto je sebevražda hřích, neboť peklo si musí prožít každý sám a nesmí utéci. A ty semínka krásy, které jsme schopni vidět i v pekle, jsou předzvěstí toho dalšího schodu, který vede do červí díry.

Mno, je mnoho způsobů jak to tu vidět. Jako peklo, někde možná... Ale proč je teda v pekle tolik krás, když podle tezí je toliko utrpením bez úlevy?

V souladu s blogem... Stačí častěji za den vyhnat všechno z hlavy. Všechny starosti, všechny povinnosti, plány, vzpomínky, sebe... A pak se zadívat na oblohu, nebo vyjít mezi stromy... Pokud jsme v pekle, přírodě i nebi je to u zadele a těší na duši :)