Miki, držím ti palce

Má cenu snažit se ještě dovychovávat šestnáctiletého kluka? Myslím, že teď už ne... Sice jsem se o to pokoušela, ale nemělo to valný efekt. 

Přijímačky na střední školu. Jak moc jsou pro budoucí život důležité?

Myslím, že my, rodičové tuto nadcházející událost prožíváme více než náš kluk, ačkoli si školu vybral sám a těší se na budoucí povolání mašinfíry. 

Objednali jsme mu seriál testů. Většinou zůstaly tabula rasa, nevyplněné. Věnuje se hodně hudbě, ale ještě má podle mě dostatek potenciálu připravovat se nad rámec základní školy, kam chodí na přípravku. Není nějak extra studijní typ, je praktik, ale i na technické školy se holt dělají přijímací zkoušky. 

Někdy silnou vůli má, ale teď jakoby vypnul. Jen počítá dny do konce školního roku. 

Když se vrátí ze školy, přitulí se a položí mi hlavu do klína.  To je čas pro ženskou taktiku, tak opatrně, abych nezaplašila tuto blízkou chvíli, zavádím řeč na přijímačky. 

V klíně se to zavrtí a vykoukne na mě jedno oko. "Mami, prosím tě... Pořád jen přímačky, přímačky... ve škole na nás křičí, že je neuděláme... Důležitý je, abych byl v klidu, ne?" 

Na jazyku mám poučení, že v klidu může být ten, kdo je připravený, ale něco takového už slyšel. Možná je jeho laxní přístup reakce na tlak blížícího se termínu. A na nejistotu.

Má cenu ho napomínat, nabádat, poučovat?

K čemu jsou rodičové? V tomto náctiletém věku...

Hlavou mi bloudí tyto téměř ontologické otázky. Zamyšleně při tom pozoruji syna. Skoro dvoumetrové, dobře živené tělo, chlap jak hora s rozumem šestnáctiletého snílka, před kterým se bez problémů otevírá svět. To jsem si myslela i já, když mi bylo sladkých šestnáct. Iluze se rozbíjí celý život a tím si každý musí projít sám, jinak nedospěje...

"Mami, co ti je?"

"Nic, jen tak přemýšlím, přeji ti, ať se ti splní tvůj sen, i když třeba k němu dojdeš jinou cestou."

"Mami, nech toho... "

Nechám. Co mohu dělat víc? O čem je život? O tom, že se sny plní i neplní. O tom, že člověk jde  i cestou, kterou si nevybral. Že se musí naučit žít svůj život i se svými chybami a promarněnými šancemi.

Kdo může říct, co je v kontextu celého života dobré a co ne? Celý náš život je škola, pochopení, objevování.

Tak k čemu jsou rodičové?

Máma a táta jsou ti, kdo své děti doprovází. Nejenom ke dveřím, ale pak i dál jsou těmi, kdo jsou zázemím.

Držím ti, Miki, palce!