Máme báječné děti

Nevím, jak se to stalo, že máme báječné děti. Ne, že bych nevěděla, jak se to přihodilo, že se nám narodily dvě děti. Ale že jsou skvělé...! To je dar i zázrak.

Když mně mohlo být sotva dvacet let, jela jsem autobusem, do kterého přisedla maminka s dvěma dětmi, tak kolem třinácti ...patnácti let. Kluk byl starší. Seděli přede mnou a v tom ten chlapec položil mámě do klína hlavu, zřejmě byl unavený. A ona ho jen tak hladila. 

Připadalo mi to jako z jiného světa. Na to my jsme v naší rodině moc zvyklí nebyli.

Říkala jsem si, že bych byla šťastná, kdybych i já se svými dospívajícími dětmi měla takový vztah.

A mám ho. A je to paráda.

Každý den se přijdou přitulit. Pokaždé vypráví, co bylo ve škole. Pořád nás oslovují maminko, tatínku. Pomáhají strýcovi, který je po mrtvici a bydlí s námi. Někdy na ně musím křiknout, někdy se pohádáme.       Jasně, že nevím, podle dcery, co se teď nosí... A syn mě svým mutujícím hlasem usadí slovy: Mamí, dobrý, já to zvládnu. A taky mě nadzvedne: Maminko  (nebo mamino), pojď ke mně, ty jsi moje! a jelikož je už vysoký, bafne mě do náruče a zvedne mě...

Tak si prohlížím starší album, třeba tu fotku, kde jsou převlečené za skřítky, tenkrát na ně ještě věřily, dokonce dva bydleli u nás v kuchyni. Nebo jak předváděly cirkusové varieté. Stavěly koleje a domečky. Na jiné fotce mají pusu od borůvek. Nebo sedí uprostřed kopretin. Na vnitřní straně desek jsem si  napsala pár jejich výroků z té doby.

v obchodě: Maminko, děkujeme ti, žes nám koupila jídlo!

---

- Mami, kdy budeš stará?

- Až  budeš mít děti.

- Já nebudu mít děti, já budu mít autobus.

---

Jedna z věcí, která se za ty roky nezměnila je ta, že když je hluboká noc a já jsem vzhůru, tak mi někdy přijde líto, že jsem něco promarnila, něco, co jsem jim mohla dát nebo jsem si od nich mohla nechat dát... Pořád mi připadají jako zázrak, zvlášť  když se na ně dívám, jak spí...