Léčivé doteky

Včera se mi stala zvláštní věc. Už podruhé. V obou případech jsem chtěla masírováním ulevit od bolesti druhému člověku.

Ale ruce mi až tak dobře v tu chvíli nesloužily. Nechala jsem je položené na těle toho člověka, a přemýšlela nad tím, co by mu pomohlo...

Víte, já si více a více myslím, že nemoc je uložena v našem myšlení a v nedostatku důvěry. Ale dopátrat se tohoto nadhledu není vůbec jednoduché. A důvěřovat také ne.

Říkám si, že život jako takový, je dobrý. Jinak by "nepřežil". Tak proč my s ním máme problém...?

Možná, že je to tím, že se mu z nějakého důvodu uzavíráme. Třeba strachem se vyjadřovat. Nebo ostychem se dotýkat a doteky přijímat. Nedůvěrou.

A tak jsem u postele toho muže, a dříve u nemocničního lůžka ženy, dumala jak dál a prosila za ně, aby se otevřeli životu. A aby je netrápila bolest.

Ať už to bylo způsobeno čímkoliv, to je jedno, bolesti je přešly. 

Když byly naše děti malinké, nechávala jsem je u sebe v posteli. A bylo to to nejhezčí a možná nejlidštější, co ode mne mohly v tu dobu dostat. Dodnes se rády přitulí.

Totéž potřebuje každý, i staří lidé.

Možná, že léčí teplo dlaně, vztah, cit, zájem... Jen v důvěře se člověk může uvolnit a přijímat skrze doteky klid.

...tak jednoduché a přitom tak zbytečně nedosažitelné.

Je jednodušší dotknout se někoho urážením nebo bitím... a přitom nikdo nic nezíská a ztrácí všichni.

A bolest psychická přeroste do bolesti těla. Za pár let a pod jinou záminkou.

Děkuji za dlaně...