Láska je smíření

Jedna moje kamarádka má nešťastné manželství. Je nešťastná ona a i její muž. Každý z nich svoji nespokojenost ventiluje po svém. Jsou to "normální", inteligentní lidé, žádní asociálové.

Stejně jako ona a její partner, tak i my si s manželem slíbili lásku, úctu a věrnost v dobrém i zlém. A řeknu vám, že ten slib je síla. Opakovala jsem si ho, stejně jako můj muž, v těžkých dobách.

Naše povahy také nejsou na sebe přesně naladěné. Nejsme  alkoholici, násilníci, záletníci... přesto i naše domácnost byla bojiště u Slavkova. Až na to, že jsme jen dva císařové.

Láska je věrnost. V dobrém i zlém...

-----

Johana je žena tzv. středního věku. Nemá ráda toto označení. Avšak je tak srozumitelné pro ostatní, že jí je kolem čtyřiceti let. "Pokud zemřu v osmdesáti, tak se dá mluvit o čtyřicítce jako středu mé životní osy", ušklíbla se vždy. " Ale nevím, jestli bych se chtěla osmdesátky dožít".
Při představě, že děti odejdou z domova do svého doma k svému, k své... ke komu?... a ona zůstane s manželem sama v bytě, se otřepala. Budou vůbec oba dva doma? On stále zaměstnaný se vracíval z práce po dvacáté hodině. Neusmál se, zkritizoval stav domácnosti. Její obyvatele, v nastoupení ona, dvě dcery a syn, nevrle pozdravil.
"Bačkory! Okamžitě!" , rozkázal synovi. "Maminka na vás nedohlídne."
Johana si s dětmi vyměnila pohledy... už zase bude výstup...
"Maminka za nic nemůže." bránil syn matku.
"Maminka nikdy za nic nemůže", ironicky pronesl otec.
Už toho měla dost. Neustálé narážky. Skrytě ironické, pichlavé, bodavé. Vyslovené tak, aby bylo vše košer. Na venek slušně. Ale s umýslem ji zranit a ponížit. Proč? Proč? Co mu udělala? Že není vždy vše špíglnýgl? Jak si to vůbec představoval? A proč on k není trochu chápavější? Vždyť jí by to dodalo sílu. Vždy, když mu to vyčetla, vybuchl, práskl dveřmi a vše bylo ještě horší. Chtěla ho usvědčit, že i on je vinen, ale nakonec se to vždy obrátilo proti ní.

Byl to začarovaný kruh. A jí se z té vířivky, která ji táhla ke dnu, motala hlava. Nemohla od nikoho čekat pomoc. Neuměla dost dobře vysvětlit svoji situaci a taky koho by to zajímalo...Styděla se. Hanba je jako temný závoj přes hlavu, aby jí nebylo vidět do obličeje. Cítila  se pokořená a ponížená.
Vzdychla si spíše jen tak pro sebe. Nemohla se nadechnout, jakoby se  kolem jejího krku, tam, kde tepe a proudí život, stahovala smyčka. Manžel se téměř vždy bavil výhradně s dětmi. Podle něj byla jakákoli jeho snaha věnovat se své ženě zcela neadekvátní. Johana byla pro něj, co vlastně? Děti byly alespoń krev jeho krve, ale ona, jeho žena? Další hladový krk, který musel živit. Sám jezdil nakupovat, aby ona moc neutratila.
A Johana to věděla, ale když proti tomu něco namítla, řekl jí, že jí v ničem nebrání, že si může jít nakoupit, kdy chce. Moc dobře věděl, že je pro ní supermarket daleko a že by nákup domů unesla jen stěží. A cestou z práce jí s sebou vzít nemůže, protože spěchá... protože potřebuje být rychle doma.
Nesnášela jeho "potřebuju ". Vždy u toho nervozně ukazoval rukou do vzduchu, jako by dával najevo, že všichni ví, že on něco potřebuje, tak proč to nechápe ona?

Šla se projít. Kousek od jejich domu stál strom. Kolik toho viděl za ta léta? Kdo se ho dotýkal? Teď se o něj opřela ona. Strom. Nehybný a přece živý. Věrný sám sobě - být stromem. Jinak to nešlo. A ona, Johana? Kdyby utekla, co by se změnilo? Navíc nemá kam utéct. Jenom k tomu stromu. Někdy si jen představila, že se ho dotýká. Anebo že si koupe ruce v lesním potoce a omývá si obličej. A ta voda, ledová a pramenitá, pronikala svým chladem až pod kůži konečků prstů, až jí z toho bolely. I teď by potřebovala nějakou vzpruhu. Nechtělo se jí ani brečet, ale byla vyčerpaná. Položila dlań na drsnou, tvrdou a starou kůru. Pod ní však proudila míza. Život. Před očima jí vytanula tvář jejího muže. Mlčky, jen v duchu se na něj dívala. Dotýkala se ho očima. Měl už vrásky. Jeho obličej byl vyčerpaný... Dívala se na něj a najednou jí ho bylo líto.

A i přes únavu pocítila jakousi sílu. Sílu toho stromu. Sílu života, který byl v jeho kořenech, kmeni a větvích. Jako by se s ním propojila a i v ní začala proudit míza.

"Děkuji ti strome. Vím, v dobrém i zlém."

Vrátila se domů.

-----

Včera večer jsme se s manželem trochu pohádali. Pak si sedl ke mně, obejmul mě a řekl: vždyť já nikoho jiného nemám, než tebe.

Položila jsem mu hlavu na rameno.

Děkuji za vše.