Květiny na hrobě

Mami, je tu vrtulník a policie, nějaká holka někoho ubodala... Zemřel jeden kluk a jsou tam rukojmí... dovídám se.

Naše děti jsou dnes svědky tragédie z nenávisti. Nejen, že teď probíhá soud mezi našimi příbuznými kvůli majetku, což je jenom záminka pomstít se za křivdy, ale dcera mi psala zprávu o tragédii kousek od jejich školy a v těsné blízkosti školy našeho syna.

V sobotu jsem byla v těchto místech volit a vůbec mě nenapadlo, že by se na těch šachovnicovitých dlaždicích mohlo něco tak krutého za pár hodin odehrát.

 Paradoxně jsem dnes chtěla psát o smrti. A o tom, co nás zabíjí. 

Člověk je tajemství. Co se skrývá pod rouškou zdání ? Zahalená tvář pokrytectvím a sotva čitelné signály, že v člověku zemřela lidskost.

Mám v sobě hory doly. Když jsem dole, ocitám se v údolí stínů. V údolích byli pohřbíváni faraoni. Někdy jako příšery vylézají ven jako vzpomínky, které bych s gustem ráda vyčetla... Výčitky nás pohřbívají za živa. Výčitky jsou vrazi.

Kolik je ve mně hrobů s příšerama? A proč je volám k životu? Zapomenout se na všechno nedá. A stáhnout k sobě do podsvětí druhé je nelidskost a vše zlé znásobí. Proto jdu z toho údolí pryč, a proto pohřbívám výčitky a na místě jejich hrobů, ať rostou květiny, jako na skutečných hrobech.

Možná proto rostou na hřbitovech kytky... proto, aby ze smrti vzešlo alespon něco nepatrně krásného...

Dnes je den smutku.

Už je pozdě křísit k životu toho, který zemřel něčí nenávistí. Ale každá květina položená na jeho hrob ať je alespoň nadějí.

.....

Mami, je tu vrtulník a policie, nějaká holka někoho ubodala... Mami,  mysli na ně...

Ano, myslím...