Kruháče pod očima

Prášky... kafe v obyčejném hrnku... staniol upatlaný od snězené tyčinky...  Hodně mě bolí paže. Za oknem prosakuje pošmourný den a auta stojí v spící ulici a čekají jako pasivní otroci...                      

Mám unavený obličej a kruhy pod očima. Dnešní noc  byla příšerná.  Do chodidel mě drobnými zoubky kousaly křeče a blokovaly se mi snad všechny klouby v těle.  V hlavě mě vířivka otázek ždímala jako mokrý hadr. Je pravda to, co píšeš? Ta a takové další myšlenky dokolečka jezdily jako po kruháči a nedovolily mým očím usnout. Za ty roky už vím, že ve všech podobných situacích mají přednost, že na ně mám hledat odpovědi, a to je pozitivum nemoci. Mám na to prostor a vlastně nemohu dělat nic jiného.

Pane Bože, prosím!

Kriste!

Uvědomila jsem si, že volám o pomoc jako nějaká socka.

Možná volám o pomoc těmi svými články a zároveň si protiřečím, protože si dokazuji sílu to vše zvládnout.

A sílu si dodávám tím, o čem píšu... hm, už je to tak... to prostě ke mně patří.  Vážně zpytuji svoji upřímnost, ale než se k ní dohrabu, tak napíšu několik článků. Mám výčitky, že vás okrádám o čas a důvěru...

Anebo je to ta pozitivní leč trnitá cesta postupného odkrývání...? V tom případě co blog, to odpad... :-)

... hmmm... to by šlo.

Ležela jsem v koupelně, protože jsem cvičila, abych se rozblokovala. Aby ve mně odpadl odpad v kloubech a páteři, který mně brání ve volnosti.

A pak mi došlo, že víra není stálé prošení, naříkání: Pomoz! Ale víra je věřit v přítomnost Boží v mém chlívku.

A tato myšlenka mě postavila na nohy.

Víte co, vždy budu mít krásně modré oči, ale taky občas šilhám a mám u očí vrásky...

......

Sedím na staré tonetce a rozbaluji druhou tyčinku. Venku se den rozsvěcuje, posvěcuje do jemného světla.

Děkuji za vše.

j