Kolikrát

Kolikrát se člověk musí nadechnout, než získá zpět své sebevědomí. Než načerpá sílu. Najde ji v sobě...?

V posledních dnech zklidňuji svou duši v náručí chalupy.

Je to práce titěrná.

Nevím, kdo jsem, nevím, kde jsem, jsem zničená a dávám se do kupy chvíli s úspěchem - mohu se zhluboka nadechnout, mohu se hýbat, chvíli s nezdarem - sedím zhroucená a utopená v sobě.

Jak je to snadné, upadnout do katastrofálního vztahu, do depresivního stavu, do pocitu nicotnosti, marnosti, do nemoci, do stereotypů reakcí. Jak je těžké se z toho vyhrabat. Kam se ztratila má vnitřní radost? 

Zkouším nemyslet na to, jak mi je. Zkouším věřit, že mám v sobě vnitřní sílu. Že je ve mně potenciál radosti a tvořivosti. Pevnost mého středu je mé těžiště. Představuji si v sobě, že tam, kde tepe mé srdce, je světlo.

Dny pozvolna plynou jeden za druhým.

Vracím se k harmonii a své rovnováze. Důležité je milovat a mít možnost dělat to, co mám ráda. Mít svůj prostor. Mít stůl a věci tam, kde je chci mít a ne aby mi je někdo pořád přemísťoval. Vychutnávat si svůj život jako víno a dopřát to i druhým, resp. nenechat si tuto vnitřní sílu vzít. 

Zde na chalupě mohu dělat, co chci, a nikdo to nekomentuje, nikdo to nezpochybňuje. Nikdo mě nekritizuje a nekřiví obraz mé lásky k našim dětem. Až tady v klidu vyplouvá na povrch hluboký pocit této lásky: miluji! A také spoustu věcí dělám ráda. Je to vůbec možné, že jsem se nechala tak zdeptat, že jsem se toho vzdala a vzdala i důležitých pocitů radosti a spokojenosti? Proč jsem na to přistoupila?

Mít ráda a dělat různé činnosti ráda a prožívat a prociťovat, je základ zdraví.

Čtu knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška. Také on dělá to, co ho baví. Hraje si pěkně se slovy. Třeba: vyměnili jsme nebe s péčí za nebezpečí. Věří tomu, že žijeme v prostoru lásky, ale pochopitelně si každý tvoří svůj prostor podle svých myšlenek a podle svého vědomí...

Jak prožívat léčivou lásku, takovou klidnou, zářící, tam kde není? Podařilo se mi párkrát prožít horší chvíle jako přítomnou radost spojenou s představou, že existuji v prostoru lásky. Mohu ji mít jen v sobě, jako mám lásku k dětem a k babičkám, třeba tam začíná má síla, ale je to těžké, když se nechám srážet do tmy druhého.

Nepřestávám ale trénovat, i když vliv negativního okolí stále působí.

Zkouším to: Žiju v prostoru lásky. Tato mantra překvapivě uvolňuje. Dodávám k ní: Chci, aby láska mnou procházela. Chci být láskou.

Láska má sílu, určitě. Najdu ji v sobě? Tu hlubokou, vysokou, odpouštějící, hojivou, tvořivou, životadárnou?

Někdy stačí nepatrná změna, úhel pohledu, jinak slyšet a otevře se před námi nový prostor. Tak mě napadlo, že když přehodím písmeno "O" za "U" ve svém příjmení, stanu se Hurákovou. Docela mě to pobavilo. A o to tu také jde, že...

Kolikrát se musí člověk nadechnout, než se změní jeho vnitřní nastavení?

Raději nevědět, protože mnohokrát.

Ale v tom dechu to právě je. Dýchat, dýchat.

:-)

Hurá!