Klučičí sen o mašinfírovi

Mám ráda, když lidé sní. Jsou to ostrůvky zamotané do mlh ve vlnách moře... splnění snu je tajemství. O čem sní dnešní kluci? Možná by to stálo za průzkum. Ten náš kluk už od kolébky o tom, že bude mašinfíra...

Nutno říct, že si na to stále zvykám. Ale jako matka  čeleď: mateřská  a chápající, naslouchám jeho poutavému vyprávění o všem drážním, při kterém nádherně gestikuluje rukama jako dirigent. Jeho osudová je madam Lokomotiva.

Být nádražákem je asi vášeň a snad se s tím ti chlapi a  možná i ženy rodí. Ve šroubovici DNA se přehodí vyhýbka a návěstidlo ukáže volno směrem k depu, odkud vyjede v budoucnosti mladý a nadšený strojvedoucí.

Marek Eben se ptal: Jak to dělaj kosmonauti? 

To je i zásadní otázka při výběru povolání: Jak to dělaj strojvedoucí?... Když po ruce většinou nemají kabinku....

Už to víme, nepovíme... :-) 

Jen aby mu to vyšlo. Připravuji ho raději i na neúspěch. Ale stejně  vám řeknu, je to zvláštní druh poezie, ta železnice, je jako symfonie, souhra světel, šoupátek, vyhýbek, člověka a stroje. 

Je to láska podobná vztahu mezi mužem a ženou. Lokomotivy mají totiž přezdívky, často i ženské pojmenování. Třeba Bardotka. Šlechtična.

Toto půvabně otřískané nádraží je v Brně-Heršpicích. Připomíná mi časy, kdy jsme  sem jezdili za starou tetou a strýcem. A po jeho bratru je zde dokonce pojmenovaná ulice ... Košuličova. 

Hádanka: Je to modré a bílé a pak už nic není?

Projel tu Railjet. Svižně pendluje mezi Brnem a Grazem.

A toto modrobílo fičí na Slovensko.

Jela bych taky, jela, jela...

Možná jednou, jestli se našemu klukovi splní sen, tak pojedu s ním. Každá máma je ráda, když se dětem splní jejich sen. Byl by šťastný... To by bylo, jako když modré z nebe spadne na zem.