Jsem zapomenutelná

Šest řádků... vlastně sedm a připsala jsem další... a fotografie týkající se pochopení vlastní ne-důležitosti. Poslední měsíce, dny se potýkám s otázkou, co dál? Děti  odrůstají, nemoc zůstává, kolik roků mám takto ještě před sebou? Co vlastně umím? Co bych chtěla? Snad upoutat pozornost? Být nesmrtelná? Kdo vlastně jsem? 

Jsem v krajině a krajina je ve mně.

To je má jediná krása a asi i smysl. Vždy jsem součást něčeho, někoho.

Kamarádka mi říkala, že je u nás hodně studánek.

Kamarád, Polák, zase, že je v naší zemi hodně křížků.

A život je cesta, která studánky a kříže spojuje,

aby se člověk, poutník, mohl napít a srovnat.

jsou to vlastně naše poutní místa

....

Co bych  chtěla od života?

Je toho plný pytel pýchy.

Tichá krajina se studánkou a křížem

se mi do očí dívá...

Mám jen to, co rozdám.

Já sama jsem však zapomenutelná.

Za to, živote, díky...