Jeden západ slunce

Zastavili jsme s autem na kraji cesty vedoucí do nedaleké vísky. Vystoupili jsme. Bylo po děšti a zapadalo slunce. Poezie...

 Krajina má tvář a tvář je jako krajina. Oči jsou nebe i cesta do hlubin. Jako pole je zbrázděná tvář staršího člověka vráskami. Moudrost je smíření, že nás hlína přijme zpět. Vrátíme se zpět ke kořenům, i ke kořenům lidstva. Neboť  Adam byl stvořen z hlíny.

 Stíny se prodlužují a promítají na okvětní plátky zvonků. Dřív na Vysočině bývalo mnoho drobných skláren. Silné paže mužů tvarovaly kroucená ouška skleněných košíčků.  Na slavnost Božího Těla je nesly drobné ručky dívek a vyhazovaly v nich schované voňavé růžové lístky na cestu. A zvony a zvonky zvonily...

 Když zapadá slunce věřím, že tím nekončí jeho existence. Když člověk ztrácí světlo na své cestě, je čas odpočinout si.

 Jak veliká je kapka dešťové vody nebo rosy? Je malá,    nepatrná, čistá, a proto ji světlo slunečního paprsku může rozzářit. A její chladivý, lechtivý dotek nám možná vykreslí letmý úsměv na tváři.

  Jsme pozlaceni, posvěceni krásou.

 Jako čelenka z perel a drahokamů září vášnivou barvou šťavel a zvonek. Takovou krásu lidská ruka  nedokáže vytvořit, pouze se jí přiblížit. Když ji jsme schopni uvidět, promění nás.

 Děkuji.