Jako samota slunce

Dnes na mě padl stín splínu. Ponorka. Jenomže kormidelník a náčelnice jsem já. Tak jsem si zavelela - vynořit! A vyplavala jsem s fotoaparátem uprostřed dvorku.

Dvorní ateliér:

Už nevím, co vše se mi honilo hlavou i srdcem, když jsem scházela po schodech dolů, jen vím, že jsem byla ráda, že mohu vypadnout z uzavření čtyř stěn...

Zároveň mně bylo smutno, že jdu ven sama. Vím, vím, že můžu být ráda za to, jak to je, a že jiní lidé jsou na  tom hůř, ale každý si prožívá to své...

Sama jsem na dvorku rozhodně nebyla. Jeho svět mě vtáhnul do sebe. 

Chtěla jsem fotit ptáky kolem krmítka, ale myslím, že si ze mě dělali tak akorát srandu. Až na kosici si posedali na větve a chechtali se. Hýlové... 

 Někdy pozoruji z okna smečku ptáků v boji o krmítko. Největší kápo je hrdlička. Ale opeřená drobotina je zdravě drze nad věcí...  Holt, kdo má křídla, ten se  může povznést.

 Ptáci jsou jak poupata, jak brože na tkanině spletené z větví.

Miluji stromy...

Pozorovala jsem je dlouho, dívala se vzhůru, až se ponořila do jejich vln větví jako pták.

Nebo jsem se stala stromem? :-)

Možná se do mě otiskly jejich rýhy, vrásky, to, co je dělá jedinečně a hluboce krásné. Jako kdyby to byly staré moudré ženy.

Jejich samota je jako samota slunce. 

A já byla šťastná.

Přeji vám krásný den a děkuji za vše.