Jak si kdo ustele...

... tak si lehne. Tento blog je o náladách před spaním, o usínání, o spánku, o psychice... podle mé zkušenosti.

Bez spánku se dlouho žít nedá. Vloni během letních veder jsem velmi špatně spala. Nejenom kvůli vysokým teplotám, ale i kvůli svalovým křečím, které mnou procházely jako elektrické šoky. Pospávání během dne bylo slabou náhražkou a navíc díky únavě mně špatně zabíraly prášky na pohyb. 

Zkusila jsem kde co. Bylinky, mléko, kakao, hořčík, vápník, vitamín C.

Dokonce chvíli i antidepresiva.

Byla jsem zoufalá. Nervy na pochodu: jaká bude další noc? Budu zase někoho budit? Ještě teď, když píšu tyto řádky, se mi hrnou slzy do očí... Spánek souvisí nejen s rytmem, hormony, ale s psychikou. Jak dokonale dokážu uvnitř sebe vypnout a ponořit se do tmy. Nedělat si starosti.

Naštěstí mám svého anděla. Tím andělem je naše dcera.

Dodávala mi a dodává sílu... "Maminko, neboj se ničeho, jsi u mě v bezpečí, bude ti lépe, uvidíš, já budu spát u tebe." 

Anděl bdící u mé postele. 

Dřív se malovaly takové obrázky. A zpívaly ukolébavky o andělech houpající kolébku. Myslím, že to do sebe něco mělo. Anděl poskytoval pocit bezpečí pro klidný spánek. Naše děti spaly v mé blízkosti. U mě. Zpívala jsem jim Černé oči jděte spát a dotýkala se jich.

A teď mi to vrátila dcera. Už kvůli ní jsem se musela vzchopit.  Věřit. Přestat být skeptická. Člověk dovede vyvodit racionální, logické, jakékoli závěry, umí mnoho pochopit, ale cesta od hlavy k srdci je někdy neuvěřitelně dlouhá. Tak je to i u mě. Chápu, že ráno je začátek nového dne. Že včerejšek už pominul a zítřek kdoví, bude-li. Ale ve skutečnosti si s sebou  všude, i do postele, tahám hromadu fošen z dřívějších dob, abych si z nich budovala své místo v budoucnosti. Nosím s sebou smutek a nejistotu, samotu a vzdálenost. A ty často vyhrají v boji o mou novou víru, že šťastná mohu být tady a teď.

A pak jsem celá ztěžklá.

Ale mám i jiné zkušenosti, pozitivní. Spánek mi navodila představivost bezpečí, přítomnosti andělů, náruče, odevzdání, odpuštění. 

V podstatě je nejdůležitější odpuštění. Souvisí s odevzdáním, důvěrou. Noc, večer, usínání... jsou hladiny zrcadlení toho, co se událo nejen tento den, ale i v minulosti. A do toho se namíchají ještě naše fantazijní představy, soudy, závěry, pocity. Jako by to, co zůstalo nevyřčeno, co si nepřiznám, s čím jsem se nesmířila... jako by to nasáklo do zdí a ovlivňovalo atmosféru domova. Čeho jsem plná, to trávím, tím otravuji.

Je rozdíl usínat vedle člověka, s kterým jsem se pohádala, nebo vedle toho, kterého jsem  přijala, i když on nechce tzv. nic řešit. Úplně nejlepší je usínat vedle toho, s kým je mi dobře. A dobře, klidně, vyrovnaně,  se mohu cítit i sama.

Když usínám smířená, nebo alespoň s vůlí se usmířit, a s důvěrou, že mě nic nemusí vyhodit z vědomí pokoje a z důvěry, prožiji noc ve větším klidu, i přes fyzické nepohodlí nemoci.

Ladím se už od rána. 

No, ale někdo si dá pivko a spí jak dřevo...

:-)

Dobře spěte!