Fotografování mýma očima

"Dostala jsem k dispozici spoustu fotografií, které zachycují okamžiky štěstí, smíchu, radostných setkání... Proč nefotíme ty chvíle samoty, rozhodování, smutku, bolesti...? Snad proto, že vzácnější je štěstí." Tato slova jsem napsala na úvod prezentace poskládané z fotek a hudby.

Když jsem před pěti lety dostala zvláštní cenu poroty v regionální fotosoutěži amatérů, byla jsem na tom zdravotně špatně. Nicméně jsem byla na vyhlášení cen přenesena. Všichni vítězové si chodili po svých pro ceny s nabušenými foto-kabelkami. To je samozřejmě jen plus. Já seděla jak bluma na židli a porota přišla ke mně. Když manžel řekl, že jsem tu fotku pořídila mobilem, šli do vývrtky.

Hodinové stavy nicnedělání, protože tělo odmítlo poslušnost, jsem, pokud to šlo, alespoň trochu kompenzovala focením. Byla to jediná moje terapie na gejzíry myšlenek, které by mě jinak svou destrukční silou porazily. Vyjadřovala jsem skrze ně své emoce a to mi pomohlo. Pokud jsem byla schopna zmáčknout spoušť, fotila jsem věci neviděné druhými. Protože jsem se dívala z jiné perspektivy. Byla to zábava a  zároveň meditace světa uvnitř a vně. 

Když jsem se dostala na počítač, zkoušela jsem koláže z překrývání fotek. Měly asi výpovědní hodnotu mnohem hlubší než jedna fotka, ale to nedovedu posoudit. Na ostatní ale nějak působily, a tak se mé tvoření dostalo mezi lidi a byly z toho dvě výstavy. Bylo to mimoděk, fotila jsem a skládala koláže jako ventilaci duševních pnutí :-). A to je to podstatné. Na těch výstavách bylo pro mě fascinující to, že přišli přátelé a spolu s rodinou  vše potřebné pro vernisáž připravili. Vlastně i ty výstavy vznikly z jejich iniciativy.

Fotila jsem kde co, ale po letech mě stejně nejvíce zaujmou tváře a příběhy, fotky rodinné a třídních srazů, setkání o vánocích s přáteli atd. Mám ráda i ty fotografie, které vyjadřují i smutek, zklamání, nějaký vážnější prožitek. Proč se fotí ty veselejší? Pro posilu do všedních dní... protože úsměv bývá vzácnější. Na památku... 

-------

Strýc fotíval rostliny, jejich detaily. Byla to jeho seberealizace. A má v mnoha albech kvalitní galerii rostlinných portrétů.

-------

Babička svému foťáčku říká cvakátko. Je dokumentaristka všeho viditelného i neviditelného. Fotí přede mší, při mši a po mši. Při udílení svátostí. Při rodinných sešlostech a nedělních obědech.  Na pohřbech, v porodnici, v nemocnici. K velké radosti některých antifotogenických typů většinou rodinného původu. Fotí ráda, často a zásadně navzdory protestům. Babipaparazzi. Vtip je v  tom, že k nám potom přinese kartu s více jak tisíci fotografiemi. "Lidi zlatí, Jari, prosím vás, udělejte s tím něco." :-)

Ale i když někdy trousím mezi zuby mírné protesty, sednu si k pc a ořezávám, stejně tak i dcera či manžel. Sranda je, když přitom narazíme na náhodně pořízené video, jelikož babi stiskla jiné cvakátko. Při nahrávce, kdy přemlouvá neteř, aby jí postála modelem, jsme se zboürali.

"Halo, kuk na mě, zajíček ušáček udělá stojku... usměj se....!" optimisticky září babiččin hlas, jako zvonečky v sluníčkově zahrádce.

Malá neteř strnule a dobrosrdečně vycení chrup, aniž by se jí změnil výraz v tváři.

"Nebo se radši neusmívej", klesl babičin hlas.

-------

A teď - překvapující závěr této slohové práce :-)  Fotit pro radost vyváží i nedokonalou fotku, pokud tam zrovna není vyfocený rozmáznutý palec. A taky je to o tom, udělat si ze sebe legraci. Ráda bych byla na fotce kočka. Ale pro mé ego jsem si uchovala i fotky, na kterých vypadám příšerně!

Každý má nějaký důvod proč fotí a co a jak. Člověk fotí nejspíše z nějaké vnitřní potřeby. Možná je to způsob hledání, dívání se, pochopení. A tak ať žijí milovníci fotografie!

Pozor, vyletí ptáček!