ecce Homo

O iluzích, o křivdách. O rodině a rodinných vztazích, o slabosti a síle. O člověku. O víře. O bílé pivoňce.

Jeden člověk, ecce homo, je jedno kdo, žil uprostřed lidí, mluvil s nimi, pomáhal jim tak obyčejně, jak to někdo dělává. Pak se ale ocitl v nesnázích. Možná čekal, že mu někdo pomůže, vyslechne ho, bude s ním soucítit, ale marně. I když s nimi sedával u jednoho stolu a popíjel s nimi víno z jednoho džbánu, nikdo ho nechtěl slyšet, protože narušoval svou naléhavostí jejich zdání idyly. Mohl se urazit a odejít, ale neudělal to. Ale ani nemělo smysl dál volat. Mlčky je pozoroval, jak pijí víno, a přitom jsou zaujati odrazem obrazu své tváře na hladině vína. Pozoroval je a přemýšlel nad nimi. A najednou mu jich bylo líto. Uvědomil si, že jsou uzavřeni do svých iluzí a představ, do svých štěstíček, do svých křivd a bolístek. Že jsou vlastně neschopní zvednout se a jít k druhému. Ten člověk měl laskavé srdce, neměl chuť ani potřebu se jim mstít, upozorňovat na sebe. Naopak, zamiloval si je, když viděl jejich slabiny. Protože se díval, tak pochopil, odpustil, smířil se. A toužil jim pomoc. Nabídl jim svoji lásku, aby se cítili dobře a v bezpečí. Ocitl se tiše a neviděn ve středu toho společenství, ačkoli byl na okraji jejich zájmu. Málokdo se ztišil, málokdo zvedl hlavu a všimnul si ho. Ale, když už ho někdo spatřil, nemohl se sytit jen iluzí. Pohled očí toho člověka, klidný, sebejistý a přitom ne sebestředný, ho vyvedl z míry tak, že se vydal na cestu. (IMAGINACE)

-----

Seděla jsem u stolu, u  kterého jsme se jeden čas scházeli, jedli a rokovali. Říkáme si společenství, přátelé, skoro jako rodina. Známe se, ale možná se zároveň nechceme nechat plně poznat. Jako nechceme být čitelní v naší rodině. Naše širší rodina netvoří společenství. Nescházíme se u jednoho stolu, abychom společně pojedli a rokovali. Ani pomyslně. Přestože nás spojuje hostina u oltáře. Prázdné znamení? 

Rozeslala jsem výzvu rodinným příslušníkům, sourozencům, že mě trápí tato situace, a popsala důvody a příčiny podle mého náhledu. Nechtěla jsem ublížit, ale asi se tak někteří cítili. Potázala jsem se, až na výjimku, s nepořízenou. Dokonce jsem dostala anonym, kde jsem byla nazvána "nějakým člověkem", "dotyčnou osobou" a poučena, abych zvážila, jak by se měl chovat správný křesťan. Asi jsem to nenapsala úplně vhodně a taktně, ale přesto mě ta reakce šokovala. I reakce další. Asi nejsem správný křesťan... hm? Určitě ne. Ani nevím, kdo to je. Zdá se mi to v rozporu s mým chápáním křesťanství jako dozráváním, jako stálým jitím, vývojem, poznáváním, ztrátou svého image. Křesťanství chápu jako stávání se lidským uprostřed lidí, pro ně... Jako se stal lidským uprostřed lidí i Bůh. Ecce Homo... Je to těžké, opravdu... vím. Měla jsem vztek, cítila jsem se mizerně a zlobila se na sebe, že jsem to napsala. Pochopila jsem, že jsme všichni zaujatí, zajatí sami sebou. Chtěla jsem to rozseknout, vyvolat diskuzi, vyřešit stav věcí rodinných. Ostatní to tak nevnímají...? Nebo nechtějí vidět své chyby, omluvit se... hmm...? Omluvila jsem se za své vyjadřování, které se druhých dotklo. A pak jsem ty emaily vymazala. Tady jsem skončila.

Ale zároveň se ve mně rozprostřel mír. Uvědomila jsem si, že mám svobodu rozhodnout se mezi nenávistí a láskou, mezi odpuštěním a výčitkami. Že se mohu navždy cítit ukřivděně. Nebo mě to může vést k většímu pochopení a lásce. Respektive se tímto směrem vydat. Vydat se na cestu.

-----

Ecce homo - to jsou slova Piláta Pontského, která vyřkl nad Kristem, který zkrvaven bičováním i trny tiše  seděl a díval se na ty, jež si žádali jeho smrt. Hle člověk, člověk vydaný davu. Člověk, ne Rambo, ne Superman. Ne ten, kdo má majetek. Ale ten, kdo se vzdal své moci, ten, koho bolí srdce láskou.

-----

Fotila jsem pro kamarádku, tělem i duší básnířku, bílou pivoňku. Kvete nám na zahradě. Nikdy mě tak nezaujala jako právě teď. Podívala jsem se skrze ni, skrze její bělostné plátky květů na slunce...Bílé plátky pivoňky jako plátěné košilky našich dětí, když byly miminka. Bílá jako nevinnost, bezelstnost. Čistý štít, odpuštění, křest... Bílé roucho, jaké na sobě měl -  ecce Homo. 

Studená sprcha mě kupodivu vzpružila. A začínám zase znovu. Znovu se vydávám na cestu. Uprostřed rodiny a přitom sama. Vlastně ne, jsem s nimi, oni jsou se mnou, protože... je mám ráda. Patřím k nim a oni ke mně. Všichni právě takoví. Pachtící se v marnosti. Někdy spokojeni v "tom svém". Někdo uražen, někdo poražen, někdo nad věcí. Někdo také na cestě... Možná každý osamocen, nepoznán, neviděn. Každý křehký, zranitelný...  Ecce homo...

-----

 (Promiňte mi poznámku na odlehčení. Když byl syn malý, říkal místo Superman ...Sperman, to je v podstatě podobné :-))