Dopis před svítáním

Je ještě tma. A také všechny dny nejsou posvícení. Přesto vím, že za tmou a v pošmournu, i když to není vidět, je  světlo. Paprsky skutečného světla.

Můj milý, můj Živote,

někdy Ti píšu každý den a Ty mlčíš. Jako bys byl stařec zahloubaný do svých myšlenek, do čtení v nějaké staré knize. Vypadá to, jako bys mě nevnímal. Ale Ty jsi tu, jen mlčíš. Jemné světlo dopadá na Tvé šediny jako na Rembrandtových obrazech. Tvá silueta jemně vystupuje ze tmy. Ač nesmrtelný, zestárl jsi.

Jsou dny, kdy si připadám šedě. Kdybych ráda barvy a děj.

Pochopila jsem  však, když jsem se dotkla kůry starého stromu, že jsem se dotkla Tebe. Stojíš u mé cesty mlčky jako strom. Věrný navždy. Tvá vrásčitá kůra je Tvoje tvář. Kořeny jsou Tvé srdce. A Tvé listí je jako světlo a Tvé větve jsou Tvůj úsměv, protože se pousměješ vždy, když kvůli nim zvednu hlavu.

A já se o Tebe mohu opřít.

Pochopila jsem, že nejsi pocit. Ani pocit života. Ty prostě jsi.

Tak, hlavu vzhůru. Jdu dál.

Píšu a usmívám se u toho. Nevadí, že je venku ještě tma.
Díky.

Tvá J.