Domov pod hvězdami

Nemohu dnes dospat, tak projíždím v počítači pár fotek z chalupy ze včerejška, kam jezdívám za svou maminkou. Nad tou poslední fotografií, noční, se zastavím. Za záclonou tiše hřeje domov jako otevřená náruč.

Domov je vlastně místo v nás, které propojujme mezi sebou navzájem. Někdy to nevyjde a jsme vykradeni. Když se probereme, zvedáme se z trosek. A jdeme na cestu, jdeme domů. Na svou chalupu.

Otevíráme oči.

Zklidňujeme myšlenky a učíme se vnímat jemný zpěv ticha a chápat, že stín brzy vystřídá světlo.

Učíme se znovu žít a přijímat do života i nepříjemné životní situace. 

Sbíráme síly k opouštění i odpuštění. 

Vnímáme sebe sama jako součást nějakého celku, prostoru, kde ve skutečnosti nikdo není opuštěn. Jsme pevnější, než kdysi a nebojíme se vyjít ven.

"To je krása... ", řekla jednou mami, když jsme vyšli ze dveří ven do hlubokého klidu tmy s jiskry hvězd nad námi. 

Myslím na ta slova často.

Je v nich skrytá její cesta ke klidu. 

Klid... bytostný hluboký klid dává radost a smíření.

Rozpouští strach a rozzáří hvězdy.

A člověk je šťastný, vždyť tma je prostor pro krásu a náš domov je pod hvězdami.

Tak, buďte šťastni!