Dokud žijeme

Snažím se zorientovat v událostech uplynulého týdne, které se mě dotkly tak, že jsou ve mně zapsané a čekají na to, až je trochu zpracuju.  Až jim dám smysl.

Seděla jsem za psacím stolem, přiraženým ke stěně, když muž zapnul zprávy. Hned první věta, která mi přeběhla jak mráz po zádech, byla ta, že se někde ve světě musel zvýšit objem silniční nákladní dopravy, protože roste spotřeba toho produktu, který ty kamiony převáží. Nevím, co  to bylo za zboží, ale nic důležitého. Někdo namluvil lidem, že to či ono je fajn a snad i nezbytné pro to, aby se cítili fajn. Dost možná, že jedny lidi, zaměstnance, okrádá o důstojné pracovní podmínky, aby druhé, zákazníky, okrádal o peníze, které si pracně vydělali u jiného zaměstnavatele. A lidé, konzumenti, jak ovce, požírají tu prázdnou slámu, která je jim nabídnuta místo čerstvých pastvin. Ale co z toho bude za odpad? Jak odpad, který ukládáme do útrob země, tak i do nás? Nahoře  huj a uvnitř fuj, říkávala moje prababička. 

 Všichni chtějí prosperovat, na tom nic špatného není. Ale za jakých podmínek? Je to složité a není v moci jednotlivce to změnit.

No, a samozřejmě i my jsme šli do hangáru plného zboží, protože jsme měli dvěstě korun českých slevu, a protože jsem v nabídce té společnosti vytipovala dárky pro kamarády a pro rodinu.

Mám totiž několik bratrů. Ten, co je z nich nejstarší, se letos v létě oženil a šťasten až do nebe očekává za měsíc narození syna. Mimochodem, je politolog a svatba byla něco jako Otázky Václava M.  Vedle nás seděl filosof, z obou stran politologové a jejich manželky. Takže jsem pochytila pár útržků politických analýz, ale zase je upustila, protože důležitější byl ten lidský mumraj. Byla to velká svatba a mě vyzval k tanci kluk asi tak čtyřletý. 

Koupili jsme dárek pro očekávané děťátko.

A i pro další dva bratry. Ten nejmladší měl nedávno dva roky. Ano, dva roky. A ten o něco starší devět let. A mají ještě jednoho bráchu. Všem jsem dohromady koupila knížku, ale hlavně panenku. Miminko. Leželo v drátěném koši s dalšími miminkami. Velikostí odpovídalo skutečnosti, hlavičku a ruce a nohy mělo z plastu, bříško látkové, měkké. Vzbudilo ve mně mateřské city, a tak jsem ho nesla k pokladně v náručí. Manžel se díval jiným směrem. Položila jsem panenku na "trenažér" a paní pokladní se lekla, že odkládám živé dítě. Daly jsme se do řeči a shodly se na tom, že barbíny se nám nelíbí. 

V této souvislosti bych ještě k tomu vsunula malou poznámku, že si prodavaček vážíme. Pracují za pár "šupů" a musejí snášet manýry a vrtochy kupujících.  Během pípání kódů a ukládání nákupu s nimi prohodíme řeč a poděkujeme. A teď jsme při tom povídání zapomněli uplatnit slevový kupon... :-)

Dojeli jsme do města, kam jsme se v mých třinácti přistěhovali celá rodina a za dva roky se z něj bez táty odstěhovali. Byly to tenkrát zlé časy a nemyslela jsem si, že se tam ještě někdy vrátím. Ale život nabírá směr, jakým se mu otevřeme...  Předali jsme dárky bráchům a já si odskočila na každoroční třídní sraz spolužáků ze základní školy. Chodila jsem s nimi jen jeden rok, do osmé třídy. Ale oni mě před lety vypátrali, našli mě.

A vzájemně jsme se našli s tátou a jeho rodinou.

Tento týden se mi něco podobného opět stalo. Napsala mi paní, s kterou jsem se dlouho neviděla, že se v Jaroměřicích bude sloužit mše za uzdravení. Můžu vám říct, že jsem se rozbrečela.

A tak, to jsou ty nejvýraznější momenty  tohoto týdne. Jo, abych nezapomněla, panenka sklidila úspěch, bráchové ji pohladili a dávali ji pusu. 

Opět sedím u psacího stolu. Zeměkoule se s námi řítí vesmírem dál po své určené dráze. Je předranní čas. Čas, kdy na nebí svítí Jitřenka a ukazuje směrem na východ. Stejným směrem jsou v kostelích orientovány oltáře. Každý obětujeme něco ze svých snů a ideálů. Někteří jsou zmatení. Ale, ať je svět sebesložitější a jednotlivci či skupiny skrytí za logy společností drancují energii lidské práce a přírody, tak dokud se budou lidé scházet a hledat k sobě cesty, dokud budou mít rádi děti a přát si navzájem dobro, prostě všude tam, kde je naše doma, kde jeden druhému není ukradený, nemusíme se bát. 

Nemůžeme být pořád šťastní a spokojení, výkonní, zdraví a solventní. Nemusíme si mnoho věcí kupovat.  Život v nás může proudit, když mu nic nestavíme do cesty. Jak píše Exupéry: Neboť nežijeme z toho, co dostáváme, ale co dáváme.

Věřím tomu, že to dobré, to jemné, co si vzájemně dáme, se může dotknout i těch lidí, které nevidíme. Je to jako modlitba. A navracíme tak sami sobě to, co si taky někdy navzájem bereme nebo i krademe.

To je naše Jitřenka, to, že dokud žijeme, máme šanci.