Dobré ráno!

Ranní zívající a zpívající poezie. Ještě je příšeří, ale noční můry zalézají do škvír. První paprsky jsou příslibem naděje změn a setkání, jistotou, že svět se točí dál a pro někoho neznamenají nic jiného než povinnost a fádnost. 

Nejdříve zvoní loreta. Jitřní loreta je zvuk budíku v manželově mobilu, který nikdy nepotřebuje mít zapnutý, přesto mu každé ráno zvoní v kapse bundy v předsíni a vzbudí všechny... kromě manžela. Tak začínáme den modlitbou:  "Pane Bože!" Potom se chvíli ještě převalujeme, než k nám dorazí svojí rychlostí světlo nemilosrdného poznání, že jsme vyhnáni. Manžel a děti do zimy a já se strýcem do boje se sebou. 

 Do tmy ještě trochu snění nebo polibek a dotek. Jako souhvězdí Pegase a jeho hvězda Markab, která dodnes slouží mořeplavcům... 

 Ranní líčení světlem a poslední střípky snu pod víčky se rozplynou. Iluze jiného světa se rozprskne. Vstáváme. Dcera nás jemně políbí a pak ráda líčí své sny. Chodí do školy na poslední chvíli, ač vstává jako první. 

Už musím? Ještě ne, ještě chvíli...  Většinou mi v náručí přistane syn a jeho velká láska jako Obelixův menhir s mašlí. A začíná tanec mezi linkou a jídelním stolem, boj o jedno místo v bytě a boj o čas. A o nervy. Manžel ráno mluví rusky.

A pak za nimi zaklapnou dveře. A je ticho. Jaký bude den? Nevím. Jenom doufám, že se všichni večer sejdeme. 

A tak pořád dokola. Fádnost i jistota. Jitřenka a Večernice. Noc a den.  Svět se točí dál a to možná stačí.

Tak dobré ráno!