Do světa

Krátký text o tom, že je někdy těžké pustit své děti do světa, že ale samy musí dospět k samostatnosti a umět se o sebe postarat. I když je to jen cesta do školy.

Někdy mě až bolí srdce, když pouštím děti do světa. Svírá mně srdce, když je svěřuji... komu? ... jejich cestě, po které musí jít samy...  zvlášť když i na nich vidím, že se jim nechce. Ale musí jít. A může to být svět jen kousek od domova. Nemohou se vyhnout setkání s nepříjemnými a škodolibými  lidmi a nepříjemným situacím. Vím, že jinak to není možné, že je to život, že se musí naučit v něm orientovat, rozhodovat se, bránit se, zrovna tak i pomoc druhým, že někdy musí utéct anebo zůstat a snést nespravedlnost. Zároveň mají mou důvěru, že to zvládnou. Nic jiného nezbývá. 

Vím, že nejsem mámou proto, abych na nich seděla jak kvočna...

Vím, že jsem tu proto, abych jim dodala odvahu a někdy je i popostrčila... tak šup, než mi selže hlas, užij si to a opatruj  se a v pořádku se vrať, budu na tebe čekat.  

Musím je  pustit bez mrknutí oka. Dát něco dobrého na cestu. A pusu.

Klíče máš? Srovnej trochu ty boty na chodbě. Měj se...

.

Dusot na schodech.

.

A do nastalého ticha pak za ně tiše prosím.