Dnes už v klidu

Nechápe mě, nesnaží se mně porozumnět. Mému hluboce prožitému dojetí. Cynik... Celý život lidský je vyrovnávání se s nenaplněností očekávání. Maluju si svůj ideální obraz. A sotva ho zavěsím na modré z nebe, přiletí pták a něco na něj utrousí. A je po ideálu.

 Včera večer jsem manžela požádala, aby mi přečetl můj poslední blog. Byla jsem hodně unavená a ten článek mi připadal tak akorát na zklidnění.

-Ne!

Nechtělo se mu. Brblal. Prskal.

Řekla jsem mu, že nechápu, proč s tím má problém. A že teda nemusí. Asi si myslel, že  jsem se urazila, a jelikož chce mít klid, tak začal číst.  Nevšimnul si, že se už týden neurážím! :-)

- ...pusťte si pod textem hudbu... , četl a četl dál.

Přerušila jsem ho a řekla mu, ať ji k tomu pustí.

- Rozhodně ne! Pak se pustil do rychločtení s hudebním doprovodem. Četl bez mezer a nádechů. Vešel se s časem tak do minuty a pak rychle překlikl na politické blogy a zpravodajství.

----- 

 Stárnu.  Já se totiž té situaci smála. Potichu a do polštáře. Začínám na něm mít ráda to, co jsem mu dříve vyčítala. Vždyť právě jeho svéráznost mně dříve imponovala. Chtít po něm, aby vyjadřoval své emoce, tak jako já, by bylo by stejné jako chtít po něm, aby pletl. Při představě, že poslušně a trpělivě sedí a štrikuje, jsem se začala usmívat. To prostě nejde. To je absurdní a komické. To bych se smíchem zbourala.

A tak jsem v klidu usnula.

I naše děti nám říkají: 

- Vy se sice hádáte, ale máte se  rádi!.

Tak na to, broučci, se spolehněte!