Čtyři ženské na chalupě

Není nad pohodu. Když vás nikdo tzv. neprudí. Kdy můžete být sama sebou a to navzdory reklamě bez masek líčidel, ale i bez všech "nutností", kterým podléháme a přitom nás tísní, bez korzetu stresu.

Usazená v proutěném křesle pod blankytným baldachýnem v kruhu mých věrných žen, s notebookem na klíně, s hrnkem kávy v trávě, ukusuji oplatky a píšu vám pro případnou inspiraci toto vyprávění o chalupě. Chalupu má mnoho obyvatel naší země, ale jen jedna má pro mě neobyčejné kouzlo...

Duše naší chalupy mi připadá jako skrytý poklad barevných sklíček, který prozařuje místnosti a jako pokoj vyzařuje ven. Dům, původně kancelář a jídelna-hostinec pro skláře, v sobě nese srdce bývalé huti, kam se skláři chodívali najíst a popovídat si. Srdce domu je kuchyň nebo jídelna, srdcem rodiny zase žena, která miluje. Není nad to, když se schází u jednoho stolu babička s dědečkem a jejich děti s vnoučaty. Naše rodina prožívala takové chvíle právě v této chalupě, v kuchyni s kachlovými kamny, kde na plotně bouchaly pokličky o smaltované kastrolky. Pod každou pro každého to, co má rád - rýži, brambory, vepřové nebo kuřecí.

Tomu se říká srdeční záležitost.

A co je ze srdce, to přetrvá...  Jako se občas v dějinách stává, že pokračování nějaké dobré myšlenky zajistí jeden člověk, tak je to i zde. Chalupa se pro většinu rodiny stala zátěží, ale pro čtyři lidi ne. Čtyři ženské, které chtějí zachovat chalupu: Babi, mami, dcera a já.

Proč? To se asi nedá vysvětlit. Toto místo má pro nás silné charisma. Zčásti pak kvůli dědovi a strejdovi, kteří se s chalupou sžili a jezdili sem moc rádi, a pro mě taky kvůli společným nádherným prázdninám nás vnoučat. Z psychologického pohledu je to návrat k ženskosti v souvislosti archetypem indiána. Ženy - přirozené a přírodní spolutvůrkyně života vše násobí. Starou budovu povznesou na domov a srdce rodiny.

Přes sto padesát let stará chalupa není nějaké víkendové povyražení, ale je a stává se trvalým bydlištěm. Práce je tu dost a dost. Domácnost vypadá napůl civilizovaně s ženskými detaily, napůl jak z Klondike. Solitérem je jak singrovka z Rakouska-Uherska, tak i bytelná plechová černá krabice s nářadím. K základnímu vybavení patří jak krémy na obličej a ruce, tak i sekera a oblouková pila. A mamka nahazuje nejen oka na jehlicích, ale i motor sekačky.

S tou sekačkou přes rameno se to ještě neumím, i když vzrostlá zeleň také není k zahození. Je plná bylin. Zrovna včera jsem v bujném porostu natrhala listy kostivalu, jitrocele a pampelišky. Vypadá to, že jsem v minulém životě byla králík... nebo čarodějnice-bylinkářka. Tento magický archetyp se mi docela zamlouvá. Dnes něco takového většinou ženám v civilizovaném světě chybí. A to je další důvod našeho pobývání na chalupě. Jsme tu přirozené. Spojené s životem.

No, nejsme ale žádné hrdinky-pistolnice. Přírodu sice rády máme, ale bez pavouků, ropuch a hadů bychom se s klidem obešly. A oni zase bez nás. Takže uzavírám v duchu s nimi mír. Ovšem dokud se budou vyhýbat našemu teritoriu!

...

Stíny se o kus posunuly. V kuchyni cinká o misky lžíce se zmrzlinou. Babička neúnavně rozmotává chumel přízí jakoby se chtěla prodrat k jakési podstatě či pochopení svého spletitého života. A dcera jí k tomu zpívá. Zpívá krásně. Její hlas se nese zahradou do korun stromů a vítr ji nese dál  až k modravému nebi...

Děkuji.