Cesta zemí zemitou na Zelenou horu a domů

Cesta zemitými barvami od Vysokého k Zelené hoře.

Posvátná místa jsou místem, kde se člověk zastavil, a svědectvím, že něco prožil. Překročil nějaký práh v sobě. A za tím prahem něco poznal, pochopil, s někým, něčím se setkal.  Poutní místa jsou cílem naší cesty i místem rozhodování a změn.

Vydala jsem se netradičně k Zelené hoře zadní cestou, od silnice vedoucí až do nejvyšších kopců Vysočiny, kde mě vyložil manžel a jel něco zařídit.

Šla jsem vlastně na Zelenou horu s kopce. Což je svým způsobem symbolicky nadějné - i když to s námi jde s kopce můžeme dojít k vyššímu cíli. :-)

Nevím, proč je mi tak blízká tato krajina, když mí předci pocházeli až z daleka. Asi pro mé dětství na Vysočině prožité.

Dětství bývá plné velkých citů.

K člověku, ke každému z nás patří dětství i kus země. To je srdeční záležitost.

 Mám ráda zemité barvy. Jsou pro mě symbolem domova.

Domov je prostor... prostý, čistý. 

Jako prostá krása stromů a kříže. V jednoduchosti je podstata.

Zemitou  barvu má i zelenina do polévky.

Stůl, hrnec s polévkou a rodina u stolu... díky za každou takovou chvíli, než se děti rozprchnou do světa.

Ač se zdá, že je chrám Jana Nepomuckého složitá stavba, není, přitom je geniální v symbolice i ve vyjádření. Vyzařuje ze středu jako hvězda. 

Chrám, to je světlo. A světlo je spletené z barev. Je to barevná harmonie. 

Chrám je člověk propojený světlem.  

Je to srdce, které vyzařuje.

Cesta k chrámu je cesta k sobě, domů.

Manžel mě naložil a jeli jsme ...

... domů.

Mám ráda ty návraty...  domů.

A ráda vařím pro mé blízké polévku, když na ně doma čekám.  

Zrovna tak je to i dnes.

Děkuji za návštěvu a přeji klidný den.