Bůh, svoboda a manipulace

"Opravili jsme Tvůj velký čin a založili jsme jej na zázraku, tajemství a autoritě. A lidése zaradovali, že jsou zas vedeni jako stádo a že s jejich srdcí byl konečně sňat onen strašlivýdar, který jim přinesl tolik utrpení. Jednali jsme správně, když jsme je takto učili ? Mluv! Cožjsme lidstvo nemilovali, když jsme tak pokorně uznali jeho slabost, když jsme s láskouulehčili jeho břemeno a dovolili jeho slabé přirozenosti i hřích, ale s naším schválením ?" Dostojevskij, Legenda o inkvizitorovi v Bratřích Karamazových.

Tento článek je reakce na stížnosti na moc církve. V církvi, jako v každém jiném společenství jsou různí  lidé s různou osobností, jak svatí, tak i psychopati. Jejich chování bývá porovnáváno s evangeliem. Těch vlivů k posuzování chování církve bývá víc. 

Psát o tom všem je těžké, neboť zajisté i já nejsem svobodná. Také se předem omlouvám, zda-li píšu složitě, nedostatečně a s chybami.

Žijeme ve vztazích podřízených a nadřízených. Jsme navzájem ovlivňováni,  motivováni, třeba pochvalou a přijetím. Pravda se chválí, lež se odměňuje :-) a autorita bývá často vynucena hrozbou trestu. Jsme často přijímáni podmínečně a přijímáme tak i sebe. Jsme nuceni se podřídit nárokům rodiny, společnosti a sami tyto nároky vytváříme. Někteří jsou pod tlakem strachu a nenávisti (viz. rasismus), pod tlakem hrozeb ztráty jistot a bezpečí. Ten, kdo o přežití člověka a o jeho ne-přijetí rozhoduje, má nějakou moc. Může to být moc rodičovství, hierarchie, vlivný post, fyzická síla, síla argumentů, vládnoucí moc, finance, jurisdikce,  moc nad životem a smrtí. Spojí-li se mocenský osobní rys  s vnější mocí, je to ke zlu už jenom krůček. Následky jsou fatální, jak nám historie ukazuje. A nejen historie, ale i současnost, třeba 11 000 zabitých syrských dětí.

 "Bůh" je slovo, kterým mohu klamat sama sebe a omlouvat své činy nebo se za ně trestat. Mé vidění je ovlivněné zase výchovou a společností, mojí osobností, strachem, motivací, ambicemi. Mám-li malé sebevědomí, mohu si ho psaním o Bohu kompenzovat. Psát o manipulaci Bohem, může být projevem mé  manipulace, byť i mně skryté. Důvodem manipulace může být karma, pocit sebeuspokojení, zveřejnění, nějaký můj nedostatek, který si takto vynahrazuji. Respektive je to má fantazie, představy a iluze o mně. I  mé poznání a vidění skutečnosti je velice omezené a je ovlivněné mým životem, tím, čím jsem byla manipulována já.

Každý věřící odvozuje vztah k sobě od vztahu k Bohu. To, jaký je Bůh, mu nejprve sdělí rodiče nebo jiná osoba, či skupina. Kněz či rodič, kdokoli, nese za své chování vůči svým svěřencům velikou zodpovědnost, protože svoji autoritu opírá o Krista.  Kristova autorita byla dána jeho svobodou a láskou a tím také zjevoval Boha a  zároveň  vypovídal o hodnotě člověka.  Krista tudíž poznáváme přímo úměrně k naší svobodě a lásce. Láska není to samé jako sympatie či náklonnost k jednotlivcům a svoboda neznamená svévolnost. Svévolnost je něco, co člověka poutá, mnohdy ubližuje a je příčinou nespravedlnosti. Proto každý konflkt je šancí k sebepoznání. Tajemný fenomén svědomí nás v tichu, pokud ho neumlčíme, vede k poznávání pravdy o naší lži, moci a závislosti, což není příjemné egu. Pravdu hledat a směřovat k ní, znamená vzdát se svých iluzí pravdy, kterou obhajujeme  své jednání. Každý konflikt, kdy nás ztráta bolí, protože trpí naše ego, je krizovou situací rozhodnutí mezi svobodou a spoutaností.

I člověk, kterého se křivda dotkne, má možnost  volby: být svobodný nebo spoutaný myšlenkami na pomstu, vztek. Víra v to, že Kristus také trpěl, ale utrpení mu svobodu nevzalo - nechtěl se mstít, neměl zlost a ani sebelítost, dává člověku  možnost stávat se svobodným.  

Křesťanství má svoji logiku v paradoxech- ztráty znamenají vítězství, chudoba bohatství, fyzické limity svobodu a zvěstovat Krista znamená nezvěstovat sebe. Po ovoci poznáme strom. Proto jsou plody dobrého stromu pravda, láska a svoboda. Tyto hodnoty se vzájemně podmiňují. Proto člověk lhář, tyran, citový vydírač, zloděj ... apod. není člověk svobodný, jak je mu to podsouváno.  Starší reklama "Nevaž se, odvaž se" je jednou takovou lží.

Myslím si, že křesťanství je naplněno v každém člověku, který se díky utrpení stal lidštějším, pravdivějším a svobodnějším. A to jde mimo náboženství.

"Žádal sis svobodnou lásku člověku, aby Tě následoval svobodně, protože jsi ho upoutal a podmanil. Místo tvrdého starodávného zákona měl člověk nadále vlastním svobodným srdcem rozhodovat, co je dobro a co zlo, maje před očima jako vodítko jen Tvou podobu. Ale což jsi vskutku nepomyslel na to, že bude-li člověk utlačován tak strašlivým břemenem, jako je svobodná volba, nakonec zavrhne, ba popře i Tvou podobu a Tvou pravdu ?"