Bouře

"Vztah k vašemu muži vypovídá o vašem vztahu k vlastní duši", řekl dost nekompromisně Vl. Kafka jedné ženě na besedě, tuším v Mělníku. Žena zmlkla. Žila ve vztahu s alkoholikem věčně slibujícím abstinenci. Ona mu stále dávala šanci, milovala ho, ale vlastně nemilovala sebe, svou duši, chovala se k sobě destruktivně. A ta láska k muži se svým šípem minula, protože láska také musí v případech přežití použít přísnost.

Ženy často milují destruktivně. To moc dobře znám. A věřím, že mnohé z vás žen také.

Proč to dělám? To si vážně myslím, že si nezasloužím lepší chování?

Muž, když miluje svou ženu, je jako slunce, v jehož světle-lásce žena rozkvétá. Muž je ochránce-imunitou ženy...  měl by být. 

Jestliže je chování muže zrcadlením mého vztahu k sobě, pak bych něco měla změnit. Musím něco změnit, vyjít z těch čtyř zakletých stěn... Změnu musím provést já. Já se chci uzdravit a tam, kde jsem, to nejde. 

Musím pryč. Nechci vidět jen to špatné, nechci na druhého svádět důvody, ale jít pryč je má potřeba, můj vztah a důvody jsou ve mně.

...

Jsem na chalupě a s sebou jsem si sbalila víc věcí než jindy. Ještě nejsou vybalené. V noci přišla silná bouře. Připadalo mi, že jsme tak málo chráněni, jen vetchými rámy oken. Ale chalupa i přes velké rány blesků vydržela. Ráno se probouzím rozlámaná, po počátečním nadšení z rozhodnutí se pro jiný život ze mě prchá síla a radost. Poklesla mi ramena a páteř se zase schoulila do sebe.

Padla na mě tíha a smutek. Proč to tak muselo v životě být? Proč to muselo být tak trýznivé? Proč jsem nenašla už před lety nějaké jiné řešení než sebedestrukci? Proč jsem neustála bouře a do mé duše zatékalo? Obličej se mi zkřivil a ukáplo pár slz. Některé těžké a temné momenty vyplavaly z hlubin. Asi je bylo třeba oplakat, protože slzy jsou očistné. Z jedné strany mami, z druhé dcera, obě mě povzbuzují na duchu.

"Já to zvládnu", ubezpečuji je.

Nevím, co bude dál, ale vím, že naberu sílu.

Děkuji za vše.