Bezdomovec

Příběh ze života, poezie a zamyšlení nad lidskou duší, nad naší nevinností a otisky a doteky, stopy.

Myslím, učím se vnímat, že události mého života spolu souvisí.

Musím jít hlouběji, chci-li je pochopit. Chci-li pochopit, musím mlčet. To většinou re-pochopím, až když  vyplácám mnoho zbytečných slov.

V současné době mám malovat křestní roušky. Křestní rouška je kus bílé látky používaný při křtu jako náznak oděvu, roucha, které symbolizuje čistou duši, bezelstnost, nevinnost, hvězdy v očích dětí... To vše je spojeno s odpuštěním, s rituálním dotekem vody, který smyje špínu a dá vyrůst novému životu.

V sobotu jsem měla odevzdat první roušku. Namalovala jsem na ni ovečku.

Seděla jsem na schodech před dveřmi a vyhlížela auto s nastávající kmotrou. Pozorovala jsem život kolem, když v tom mi do pravého rohu zorného úhlu vstoupil jeden známý. 

Muž podivné povahy, zvláštní osobnost, asociál, který se oženil, narodily se mu tři děti a chodil do práce, kterou jsem mu před dvaceti lety zprostředkovala. Jeho žena se tehdy na otázku jak se má, často rozplakala... snad ji i bil, nevím, nicméně se po pěti letech manželství rozvedli. On se vrátil k mámě. 

Teď ke mně mířil s kárkou  prapodivného obsahu a mně to nebylo milé. Uhýbala jsem očima. Styděla jsem se však za své pocity sama před sebou. Maluji křestní roušku a takto reaguji. Bezelstná dětská duše ve mně není.

Začal vykládat o sobě a jeho věty bez závěrečné tečky se spojovaly v jeden tok, kde splývaly smyšlenky a skutečnost. Pak zjihl, sklopil bleděmodré oči, pak je zase zvedl, dotkl se rukou mého kolene a řekl:

,,Moje máma umírá... přispěl jsem k tomu i já...jsem bezdomovec... Jaru, prosím tě, mysli na ni..."

Byl to silný okamžik. Máma symbolizuje domov. V té chvíli jsem vytušila vteřinu opravdovosti.

V ruce roušku pro malé čisťounké dítě a přede mnou starší muž se špinavýma rukama. Můžu ho soudit? Co o něm vím?

Co víme jeden o druhém? Je možné, aby byla v člověku jen špína? Ne, myslím, že ne. Protože, když se mácháme v bahně, drží nás něco za patu. Něco, co v nás zůstalo čistého. Někdo, koho máme rádi, kdo má rád nás. Nebo alespoň záblesk upřímného smutku, kapka čisté touhy nebo vteřina údivu nad krásou zapadajícího slunce.

Ten dotek bílé a čisté opravdovosti smyl moje předsudky.

,,To víš, že ano... budu na ni myslet..."

A pak se rozloučil a s dvoukolákem odcházel do bezdomova...