Babo, raď nebo tanči

Lehčí a kratší a radostnější text. Během včerejšího dne jsem zaslechla dvě výzvy k modlitbám, aby na prezidentské křeslo zasedl: a, Miloš Zemanb, Karel Schwarzenberg. 

Ptala jsem se syna, jak by to na místě Boha udělal. Řekl, že by tam dal Roithovou...

Nejraději bych z toho rozvinula lehkou ironii o schizofrenii... Když by Bůh měl vyslyšet modlitby všech. Vzhledem k tomu, že vyznáváme Boha ve třech osobách, což je vyjádření vztahovosti, bylo by to zajímavé...

Raději ne, z úcty k druhým...

Jak řekl jeden kněz:  Bůh není deus ex machina, jedná skrze člověka, např. mě.  A já nejsem otrok, fatalista, fanatik. To, že žiju život tak, jak jde a učím se ho žít jak nejlépe dovedu, plus minus, je kreativní. Je to postupné proměňování mého srdce a je to osvobozující. Všechny události i setkání mají smysl.

Nikdo neudělá ten můj kousek světa, který sdílím s vámi, rodinou... laskavější ani spravedlivější, než já sama.
Spokojenost a morální hodnoty, jakož i nespokojenost a bezcennost, jsou ve mně.
Modlím-li se, tak za moudrost, abych se rozhodovala jak nejlépe dovedu. 

Nebojím se žádného prezidenta, ať sedí tajně v lóži nebo je zemitější, a ani vlády, která skartuje sociální jistoty.

A když to nedopadne podle mých představ? Nebo když si kus života zpackám? 

No tak, co se dá dělat? Pustím si hudbu a dám si klobouk na hlavu a blbnu, abych se nezbláznila. A jiskry smíchu dětí nastartují motor a jedeme dál!

Život je krásný. A bude i po volbách. Nebojte.