2. bohoslohovky

O víře osobněji. Je těžké sdělit to  vnitřní a ještě vytržené z kontextu... Navíc jsme každý jiný a jinde. Jakoby z deníku následují myšlenky o hoře, iluzích... 

Představuji si ji v sobě. Je bílá. Je tichá. Je to hora paradoxů. Kráčím po ní sama a nesu přitom všechny mé vztahy. Křičím, abych se ztišila. Hledám Ty a najdu sebe a naopak. Jdu nahoru znovu a znovu, musím, když chci vidět, když chci pochopit, milovat, když chci být a ne přežívat..Vždy, když si tuto horu v sobě uvědomím, tak vyjdu. Tou cestou se pročistí mé myšlenky a hřivny již netíží na krku, ale jsou proměňovány. Hřivny - to jsou naše dary pro lásku...
Milovat znamená umět být sám, sama.
Milovat je mít v srdci pokojík pro druhého a přitom se zeptat, zda-li mohu vstoupit.
Na vrcholku této hory je už jen láska. Vše je zkrystalizováno - Kristalizováno v křišťálovou čistotu. Tam jsem já a přitom jsem Ty.

Noc co noc scházela jsem se se svými iluzemi, abych se noc co noc s nimi zase rozcházela. Je to neveselé, prázdné, pusté, ale i to je opravdovost...je zajímavé, že jakmile nám Boží milost pomůže se vzdát falše a závislosti, uvolní se v nás spousta - plus minus - energie k užitečné práci.
Život nás mnohdy vyčerpává, zvlášť, když žijeme životy druhých, když bereme k tomu svému kříži i kříž někoho jiného. To ale není láska. To nemá smysl. Každý musí nést svůj kříž sám, protože před Bohem bude stát jednou sám za sebe. Můžeme však s druhým být...
Tak jedině můžeme dozrávat.
Tvoříme společenství křížů.
Dříve jsem z utrpení utíkala k iluzi, že mne z něj vysvobodí něčí láska. Dnes vím, že musím zůstat uvnitř, abych se naučila mít ráda.