Je nezpochybnitelné, že každodenní katastrofické zprávy začaly šířit mezi obyvateli České republiky značně virulentní patogen těžké choroby. Příznaky jsou v jednotlivých případech různé, vždy je však patrný výrazný pesimismus.
Blogy čtu ráda a každý den, zajímají mne názory ostatních, zvlášť pozorně čtu blogy psané mladšími lidmi a studenty. S některými názory souhlasím, s jinými nesouhlasím, ale respektuji je, některé nechápu, ale respetuji je také. Občas mám pocit, že žijeme každý v jiném státě, ač autor ani já jsme tuto republiku neopustili.
Protože jsem již nepracující důchodkyně a můj důchod je jen nepatrně nižší než důchod celoživotních pobíračů sociálních dávek (takže se mám docela dobře), mám čas se dívat kolem sebe.
Naše město je malé, pracovních příležitostí tak akorát, sice nic moc, ale: rodinné domy, pokud nejsou zcela nové, jsou až na výjimky opravené, paneláky jsou až na výjimku opravené, zateplené, s novými okny a vesele barevnými fasádami. Většina zde žijících rodin vlastní alespoň jedno auto, třeba sice starší, a ani tzv. sociálně slabší rodiny se dostatečného vlastního autoparku nevzdávají. Ve dvou zdejších supermarketech a dalších třech větších obchodech s potravinami je neustále plno nakupujících, ani tři řeznictví si na nedostatek zákazníků nemohou stěžovat a ty dvě cukrárny na náměstí také ne. Hospod, hospůdek, vinoték a heren je u nás nepočítaně a podle toho, že se jejich počet stále zvětšuje, jistě nemají o zákazníky nouzi. Tři prodejny elektroniky a přístrojů pro domácnost taky už několik let prosperují. Městské kino bylo zrenovováno, knihovna se rozšířila do dalších prostor, kdo nemá doma vlastní připojení na internet, může využít za malý poplatek tuto službu v městské knihovně. Budovy místních škol jsou opraveny a modernizovány, sokolovna a další tři velké tělocvičny ještě doplněny o nafukovací víceúčelovou halu převážně pro tenis a volejbal. Abych nezapomněla, když napadne sníh, tak jsou u nás chodníky i silnice uklizené. Prostě žiji v malém, zcela obyčejném, českém městečku, kde sice není vše jen ideální, ale za uplynulých dvacet let se toho tady opravdu hodně zlepšilo.
A pak si přečtu, jinak docela zajímavý, blog mladé ženy a tam, myšleno zcela vážně, čtu, že nyní žijeme v chaosu a bídě, je zde odstrašující mírou děsivě hluboká demoralizace společnosti a proto by se ve školách měl zavést povinný předmět "výchova k demokracii", aby hlas lidu nabyl dostatečné síly a rozhodnosti jít za svým cílem hájit svá nezcizitelná a nezrušitelná práva na důstojné bydlení, na jídlo, na práci, na studium a vzdělání, na dostupné zdravotní a sociální služby a jiné a jiné. O povinnostech ani zmínka. A žádná povolená diskuse.
Nevím, zda blog nebyl původně určen pro tiskovinu zvanou Haló noviny nebo nějakou tomu podobnou, či pro čtenáře, kteří zažili naši kvetoucí totalitu, nebo kteří v uplynlých dvaceti letech navštívili některou z nešťastných zemí, kde si totalita skutečně podává ruce s bídou a permanentní občanskou válkou. Nebo je to možná apel, i když trochu svérázně formulovaný, abychom si uvědomili, že ať je to jakkoliv, ve skutečnosti, která však je vždy relativní, se máme jak ta pověstná prasata v žitě.
