Demografie je věda záludná, stejně jako statistika. Lze ji využívat mnoha způsoby, lichotivě i nelichotivě, čestně i podrazácky. Kdysi kdosi řekl, že věří jen té statistice, kterou sám zfalšoval. To samé se dá říci i o demografii.
Před chvílí jsem na ČT24 poslouchala povídání vědkyně, paní demografky Kocourkové. K její cti budiž řečeno, že po většinu svého vystoupení klopila oči a bylo to, doufám, studem.
Típla jsem televizi a odešla se uklidnit prací na zahradě.
V souvislosti s množstvím oblbovacích pořadů a vystoupení různých manipulátorů na většině dostupných televizních kanálů a rozhlasových stanic, začínám chápat reformu našeho školství a nechuť k povinným maturitám z matematiky: Je potřeba dosáhnout co největšího množství co nejmizerněji vzdělaných obyvatel. Už to zkoušel bolševik, ale pravdou je, že se na tomto výsledku lépe pracuje v tzv. demokracii; přesvědčit školáky, že je zbytečné se učit něco náročnějšího, neboť se to v životě třeba vůbec nepoužije, ó, jak je to lehké!
Pak nám paní demografka může z obrazovky lehce namluvit, že kvantita lidí je vždy důležitější než kvalita, že se bez imigrantů do budoucna neobejdeme. Ano, porodnost je u nás dost slabá, rodí se málo dětí, ale pokud ze stovky narozených, nebo přistěhovalých, bude v dospělost jen dvacet ekonomicky aktivních a z toho jen pět bude svým příjmem nezávislých na veřejném rozpočtu, brzy se dostaneme na úroveň těch nejchudších států světa.
Ne nepodceňuji kvantitu, jsou situace, kdy má samozřejmě přednost. Při požáru domu člověk ocení příjezd dvaceti hasičů s dostatkem hasicí techniky, než jednoho člena Einsteinovy společnosti s laptopem a rychlým internetem. A takových příkladů je mnoho. Ale: Tu potřebnou techniku musel někdo vymyslet, vyrobit, hasiče zorganizovat a vyškolit a nakonec to všechno z veřejných peněz zaplatit; peníze samy od sebe nevzniknou.
Tím se vracím zpět k demografii. Na naší části zeměkoule nelze sednout pod strom a s rukama za hlavou čekat na padající ovoce a létající pečení holubi jsou jen v pohádkách. Nejméně polovinu roku není radno spát pod širákem, jsou plískanice a je zima. Lidé jsou povětšinou zvyklí se o sebe postarat. Kdo se nestará, nebo se o něj nemá kdo postarat, je v průšvihu. Ne, nezapomínám na skupinu, o kterou se celkem štědře stará stát a která svojí natalitou vylepšuje statistiku narozených dětí; její nárazové ekonomické aktivity ale asi nikdy nebudou zárukou vyrovnaného státního rozpočtu.
O podpoře rodin s malými dětmi se toho už namluvilo dost, hlavy politické vymýšlejí, kombinují, zaklínají se statistikami i extrapolací demografického vývoje, ale výsledky jsou, no, tak nějak nepřesvědčivé. Mladí pracující lidé o založení rodiny přemýšlejí a zvažují situaci, zda a kolika dětem jsou schopni zajistit alespoň průměrné potřeby; z to pak vychází většinou rodina s jedním, maximálně dvěma dětmi. Třetí dítě bývá neplánované a často po delší době. Smůlou je, že taková rodina je stále na okraji zájmu politiků, protože se o sebe postará. Jako vedlejší produkt zcestného uvažování politiků je velký počet matek samoživitelek z přesvědčení; oddací list má, tyto matky vědí, v souladu se zákonem, mnoho nevýhod.
Než podpořit vlastí obyvatele - voliče - skutečnými výhodami, to raději importovat nové, prostě vyměnit obyvatelstvo. Býval to blbý vtip, ale stává se brzkou realitou. Proto ta mediální masáž, proto všude ti "experti" všeho druhu, proto i neexistence diskusí pod některými blogy na IDnes!
Mlčení jehňátek ještě trvá. Jak dlouho?
