Evropané přeceňují roli sovětské armády ve vítězství nad nacizmem za WWII

Sovětský svaz vedený diktátory z Moskvy byl od roku 1938 spojencem Nacistického Německa a jistě už měli nějaké neoficiální pakty před tím. Podle indicií je jisté, že spoustu informací o těchto paktech a jejich spolupráci měla polská rozvědka. 

22. června 1941 Německo překročilo s 3 miliony vojáky a 3600 tanky Sovětské hranice, přestože přesuny německých armád byli patrné měsíce před tím. 7. a 8. Června probíhalo v Berlíně mezi Sovětským svazem a Německem, kdy Němci dávali záruky Sovětskému svazu, pokud přistoupí na dohody předložené Německem, mimo jiné také hájili podíl Itálie a Japonska. S tím Sovětský svaz nesouhlasil a Německo se snažilo přesvědčit Sovětský svaz o svém absolutním vítězství a o pozici hlavního rozhodčího v druhé světové válce. To jim však překazili spojenci, jenž o těchto jednáních dostávali informace například tímto náletem:

Dne 7. června 1940 v 15.30 vzlétl z letiště Bordeaux-Merignac doslova první letoun k náletu na Berlín. Jednalo se o francouzský Farman 223.4 Jules Verne se dvěma tunami pum na palubě. Osádka je výjimečná – velí jí někdejší profesor letecké navigace na École de Guerre, korvetní kapitán Daillier; jejím členem je i bývalý šéfnavigátor Air France, Paul Comet. Stroj letí přes Pas de Calais, Nizozemsko, Dánsko, Baltské moře; poblíž Štětína stroj přešel na jižní kurz a dorazil nad severní Berlín. Letci chvíli kroužili nad centrem města, aby vzbudili zdání, že se ve vzduchu nachází celá formace letadel, pak svrhli pumy na továrnu na severním okraji města a přes Lipsko se vydali na zpáteční trasu. V 5 hodin ráno přistáli na letišti Orly nedaleko Paříže. Za nimi leželo téměř 5 tisíc překonaných kilometrů a 13,5 hodiny strávených ve vzduchu.

Francouzská admiralita vydala nazítří svérázné prohlášení: „Formace dálkových bombardérů našeho námořnictva bombardovala v noci ze 7. na 8. června průmyslovou čtvrť na severu Berlína odvetou za nálet Němců na Paříž. Všechny stroje se vrátily.“

Následně proběhly další nálety, které měli ať odvetný charakter nebo dezinformačně strategický.

Při jednání se tak špičky Sovětského svazu i s Němci museli přesunout do krytů. Jednání tak ztroskotávala a všechny své hrůzné zážitky z této noci následně jednací týmy sovětského svazu vylíčily Stalinovi. Ze strany Sovětského svazu se lze domnívat, že bylo pro ně výhodné vyčkávat jak se situace vyvine. Německo dostalo zdání, že Sovětský svaz mění stranu a tak nečekalo. Sovětský svaz jednal se spojenci. Německo se rozhodlo ke vpádu určitě na základě více indícií, ať známých či neznámých. Uvedený nálet byl první na Berlín, ne však poslední, do 22.června 1941 kdy Němci napadli Sovětský svaz.

Němci díky Sovětské zlovůli získali spousty spojenců, Finy, Ukrajince, Poláky a další do té doby okupované národy. Ještě dnes žijí lidé co na vlastní oči viděli, když pracovali na poli jak z projíždějících vlaků rusové vyhazují mrtvoly celých rodin, byla to obvyklá metoda. Armáda zjistila že si statkář či zemědělec schoval více obilí nebo kořalky, našli to, vyrabovali, podle nařízení je sebrali, ale těch zadržovaných bylo tolik, že by se stejně neměli kam umístit, proto je pro výstrahu zabíjeli přímo ve vlacích a vyhazovali lidem na odiv. Potom se nedivme že Německo nemělo problém s náborem v tažení na Rusko.

Rusko nebo-li Sovětský svaz neotočilo dobrovolně, ale přímo nedobrovolně. Jejich krizi však zvrátili spojenci, kteří zásobovali Rusko surovinami, uniformami, zbraněmi, součástky do techniky, především bohatý americký průmysl. Také ropou a něco z toho bylo zasláno jako půjčka, přestože náklady v té době by byli nevyčíslitelné, splátka za obrovskou pomoc byla spíše symbolická a poučná. Dodnes ji Rusko nesplatilo, na rozdíl od ostatních zemí jenž získali také podporu ! Takováto podpora nemusela být  samozřejmostí. Pokud by se sponzorské země zachovaly sobecky, tak tehdejší trh nabízel přemrštěné ceny za tyto produkty. 

Ruský nevděk je takovým naváděním k nevážení si spousty poctivých vojáků nucených bojovat proti Německu pod záštitou SSSR a především komunistických partyzánů. Tihle komunističtí partyzáni co neuznávali totalitu stejně končili na Sibiři a byli nahrazováni postavami co spolupracovali a byly ochotny sloužit komukoliv. I v Čechách je spousta příběhů o lidech co bojovali jako partyzáni a potom s nimi Sovětský svaz naložil nešťastně, nikdo z oněch hrdinů totiž nechtěl vyměnit Hitlera za Stalina!