Pokání - pouť na Svatou Horu II. část

Ten den, kdy se stal zázrak, kdy vyprahlým poutníkům poslal Bůh pojízdnou prodejnu, jsme už daleko nedošli. Chtěli jsme původně dojít až za Březnici, tam se vyspat a před polednem dorazit do Příbrami, a pak na Svatou Horu, a ještě ten večer odjet domů, protože v pondělí jsme museli do práce. Jenže, člověk míní a pánbů mění.

Přes Uzenice a Uzeničky jsme lehce prošli a za dvě a půl hodiny už seděli před obecním úřadem v Drahenicích, protože tam byly lavičky. 23.8. 2025 v 16:25 přesně. Kolem jdoucích dvou domorodců jsme se optali na hospodu. Otevírala v pět a byla pár desítek metrů za rohem. U Birhanzlů. „Máte štěstí, dneska je akce Tatarák. Uvidíme se tam,“ odpověděli milí domorodí lidé. Tatarák, hmm, proč ne, řekli jsme si.

Pošťák chtěl vidět něco ve vsi, já chtěl vidět zámek. Darmošlap šel se mnou. Na vratech zámku bylo napsáno, že od šesti hodin bude v zámecké kapli mše. Darmošlap, duchovní mistr naší výpravy rozhodl, že bychom tam měli jít, když jsme na té svaté pouti. Poděkovat za zázrak a zpytovat svědomí. Vešli jsme do areálu nádherně opraveného zámku. Na rozhlehlém nádvoří parkovala auta a do jednoho olivového právě nasedal panáček taky v olivových hadrech. Jen nás uviděl, hned spustil. „Co si přejete, co tu děláte?“

„Je tu ta mše? Dobrý den. My jsme poutníci na Svatou Horu,“ spustil Darmošlap.

„Dobrý den. Na vratech je cedule, že je tu od šesti mše,“ spustil jsem já.

„Asi jo, když je to tam napsaný.“

„Ale kde je? Kde je ta mše?“ ptal se Darmošlap.

„V kapli,“ odpověděl úsečně olivový chlap, nasedl do olivově zeleného terénního auta a odjel.

„Ale kde je? Kde je ta kaple?“

Chvilku jsme koukali, kde by ta kaple mohla být, a protože se blížila pátá hodina, šli jsme do restaurace U Birhanzlů. Vesnička Drahenice je kouzelná, krásné domy čtvercového půdorysu s vysokou střechou. Nepravidelná náves s drobnými sakrálními stavbami a zemědělskými usedlostmi je od května 1995 vesnickou památkovou rezervací. Prošli jsme tou návsí rovnou do otevřených vrat na zahrádku hospody. Počasí nebylo nic moc, tak jsme šli dovnitř. Hospodský ukázal k malému stolku. „Dneska bude dost našlapáno, sedněte si sem.“ Chtěli jsme tatarák, ale ten bude od sedmi a je na počet. Tak já si dal hermelín, Darmošlap utopence a Pošťák grog.

Po chvíli dorazili ti dva domorodci a další lidé, objevil se i ten olivový panáček ze zámku. Dal si hned jedno pivo a řekl hospodskému, aby mu natočil do PET lahve: „Ale dvoulitrový. Musím mít zásobu.“ Když zaplatil objal láskyplně lahev a otočil se k našemu stolu. „Hele, poutníci. Doporučuju, vemte si sebou něco, protože když farář načne těžký téma, je to hodně náročný. Já to du vodemknout.“

„Tak, zaplatíme a jdeme? Jednu petku sebou. Dojdeme pak před Březnici a tam se vyspíme. Zítra to dáme, ne?“ Nadhodil jsem plán dalšího postupu.

Darmošlap dopil půllitr. „No, ráno vstaneme dřív, třeba v pět, to už svítá. Já můžu. Mě to nevadí.“

Pošťák něco lovil na mobilu. „Hele, poslední spoj na Vimperk jede v 18:55 zejtra z Příbrami. Dojdem ještě kus a to dáme.“

„Tak ok. Jdeme na tu mši.“

Darmošlap se na mně podíval přes obroučky brýlí. „Anebo, dáme ještě jedno a pomodlíme se zítra na Svaté Hoře.“

Bylo jedno, dvě, tři. Po sedmé hodině obrovská porce tataráku s topinkami. Chtěl jsem jít, abychom zítra stihly Svatou Horu a odjezd posledního spoje z Příbrami. Z Darmošlapa vypadlo, že má v pondělí volno, že jemu je to vlastně jedno. Já měl taky volno, které jsem, si prozřetelně vzal, abych se mohl po náročném pochodu léčit a bylo mi to vlastně taky jedno. No a Pošťák, ten zavolal šéfovi, vymluvil se na náročné podmínky poutě. Volno si zařídil a bylo mu to jedno. Čtyři, pět, velké vodky a družení se s místními štamgasty z nichž polovina byla z Prahy. Šest, sedm a panáky s hospodským. A pak ještě kousek.

Squatovali jsme ve starém opuštěném baráku, hned naproti hospodě. Vstávalo se v osm. Hlavu kousek od hoven jiřiček, jejichž peří létalo kolem dekadentně zdeformovaného stínidla lustru. Nikdy před tím jsem v žádné rezervaci nespal. Připadal jsem si jak indián. 24.8. 2025 v 8:48 přesně, za vsí na poli v podřepu tlačím a koukám do trávy, kde ztěžka leze nějaký brouk. Asi měl taky náročný večerní program. Za nahým zadkem mi jezdí auta. Datel tluče hlavou o strom a další dva uvnitř hlavy do mozku. 8:55 pokračuji směr Březnice. Nikdo moc nemluvil, s útrpným výrazem jsme činili pokání. Otevřenou krajinou do nás pralo slunce. Byl to sakra rychlý přesun. Už v deset hodin jsme seděli v Březnici na náměstí s pivem k snídani. To ta vidina lahodného moku, co dorovná hladinu alkoholu, aby kocovina nebyla tak náročná, nás bez zastávky zázračně přenesla.

„Bude mše,“ pronesl Pošťák, dívaje se na kostel v dolní části náměstí: „stojí tam nějaký lidi.“

Darmošlap dopil plechovku: „Ty tu budeš, Pošťáku? Tak já tu nechám věci. Já jdu.“ Vyrazil směrem ke kostelu a já za ním. Jenže, mše akorát skončila. Lidé stojící venku se loučili. „No to je pěkné. Ale já musím aspoň pokleknout před Pána, když jsem na pouti,“ vrčel Darmošlap. Pronikli jsme proti proudu dovnitř, kde kostelník akorát sklízel věci. „No, to je jen v Čechách. Skončilo to, tak rychle ven, abychom ten stánek Páně mohli zase zamknout.“

Večer jsme se soumrakem vylezli na Svatou Horu a rozbili bivak v sadu pod areálem. Za svítání jsme už byli vzhůru, skočili si na pumpu na kafe a šli do poutního komplexu budov. Před sedmou se rozezněla zvonkohra. Pak odbila sedmá a my vstoupili do stánku Páně bočními dveřmi a ocitli se tak přímo před oltářem, kde začínala mše. Nikdo nám nevěnoval pozornost. Ani komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele sedící za oltářem, ani početná menšina věřících v lavicích. Se zájmem si nás ale prohlédli všichni. Rychle jsem se uklonil, pokřižoval a hnal se za těma dvěma. Pošťákovi cinknul plechový hrneček přivázaný na batoh o lavici. Malý ministrant za oltářem se zvuku lekl a rychle prohlédl všechny celebrující. Ti nehnuli brvou a dál monotónně polohlasem pokračovali v litaniích.

Bylo to zvláštní. Předevčírem jsme seděli za stolem hned před výčepem, dnes usedáme do posledních lavic v kostele. Tento zajímavý úkaz mě, jako dítěti, vysvětloval tatínek. Bůh je všude, proto je jedno, kde sedíš. On si tě najde. Hospodský je stejně jak Bůh jen jeden, ale stojí za pípou. Poděkoval jsem v duchu Bohu, za všechno, čím mně kdy obdařil. I za to špatné, protože to špatné mně posunulo dál. A tak pouť vlastně skončila nejlépe jak mohla. Došla svého naplnění a my, hříšní poutníci, putovní hříšníci, dostali i požehnání. Díky otče. Dopadlo to přesně tak, jak Darmošlap předpověděl. On se modlil, já se rouhal a jedině Pošťák činil pokání. Cestou v noci z Vimperka chytil někde vlka a ten se mu držel mezi půlkami. Celou pouť šel s nohama široce od sebe. Tomu říkám pokání. 90 km s vlkem.