Myštický zázrak - pouť na Svatou Horu, I.část

Na pouti dlouhé, dlouhé snad tisíc kilometrů, jsme museli někde jíst. A pít. Nohy se nám pletly obyčejným copem do vánočky a Pošťákovi hladce a obratce do svetru. Vyprahlý jazyk visel z úst a při každém nádechu se krkem do plic, a zase ven, proháněl žhavý pouštní vítr.

Včera, v pátek 22.8. 2025 v 8:16 přesně, začala naše pouť ze Strakonic, z benzínové pumpy u nádraží, do Příbramě na Svatou Horu. Darmošlap, Pošťák a já. Pošťák šel už od půlnoci až z Vimperka. Kousek od Řepic na cestě okolo Jaslova, když jsme rozbili tábor na vrchu Hradec, volal další kamarád Richard, že nás na naší pouti podpoří a půjde chvilku s námi. Počká prý nás u Radomyšle před kostelem u Svatého Jána. Po krátké obhlídce jsme se šli modlit do hostince. Po třech otčenáších pouť pokračovala. Večer v Sedlici se po krátkém rozjímání Na Velké hospodě Richard rozloučil a my šli ještě pár kilometrů, něž jsme za hřbetem hory Kamenice složili své znavené kosti po celodenním vysilujícím pochodu.

Dnes ráno jsme posnídali v nedalekých Škvořeticích, kde nás vítal otevřený krám. Paní prodavačka byla usměvavá a měla k poutníkům pochopení, nechala nás použít i porcelán, v 8:46 přesně, takže jsem nemusel do lopuchu. Jenže, v domnění, že jdeme civilizovaným světem a po Pošťákovo ujištění, že v Myšticích je hospoda, nikdo z nás nebral větší zásoby pro pitný režim. To, co jsme nesli, stačilo jen před Myštice.

Scházeli jsme neutěšenou krajinou z bezejmenného kopce rozprostírající svůj malý masiv 494 výškových metrů Za horami. Bylo po poledni a dole pod námi se leskla dlouhá hladina rybníka Labuť, který se jmenoval Labuť ještě dříve, než se u nás vůbec nějaké labutě usadili. Nebo aspoň tak nějak mi to říkal Darmošlap. Za hrází rybníka stáli domy a Pošťák ukazoval na velké hospodářské budovy statku, snad bývalé tvrze:

„Tam je hostinec. Zájezdní hostinec. Jsme spaseni.“

„Svítí se tam,“ děl Darmošlap. Došel jsem ke dveřím a na nich byla cedule

// SOUKROMÁ AKCE – ZAVŘENO//.

Chtěl jsem vyžebrat trochu té vody a zbytků od oběda. Mohli by najít trochu křesťanské lásky a mít k poutníkům na Svatou Horu slitování. Vzal jsem za kliku a … Opravdu zavřeno, zamčeno, nedobytno. Před dveřmi v dlaždicích rostla deset až dvanáct centimetrů vysoká nesešlapaná tráva. Otočil jsem se na souputníky: ¨

„Soukromá akce. Zavřeno. Vypadá to, že soukromou akci a zavřeno mají už nějaký ten pátek a hned tak kvůli nám neotevřou.“

Postupovali jsme dál do vsi s nadějí, že snad něco objevíme. V dolní části návsi před bytovkou jsme objevili studnu. Kousek od studny u vrat jednoho stavení stála babeta. Pro mladší ročníky, babeta byl moped vyráběný na Slovensku od sedmdesátých let do, nevím. Bylo to motokolo, mělo to pedály i motor a nemusel na to být řidičský průkaz. Babeta byla jasný důkaz osídlení a prozatím jediný důkaz života v této vyprázdněné krajině. Kde je babeta, musí být člověk. Kde je člověk, mohla by být láska, soucit a porozumění. Kluci zůstali u studny a já šel na průzkum. Za vraty byl vidět travnatý dvorek a za ním na terase pod pergolou červené montérky. Hle - život.

Byl to postarší pán. Po ujištění, že ho nejdu přepadnout, že jsme jen poutníci ve víře v Krista na Svatou Horu, a že chci jen trochu vody k pití a na vaření polévky, protože jsme vyprahlí žízniví a hladoví, nám dal třílitrovou láhev vody. Rozložil jsem kempingovou soupravu a dal se hned do vaření. Voda zabublala a na návsi se objevil život. Několik lidí začalo pomalu scházet ze všech stran směrem k nám. Vysypal jsem čínské nudle s krevetovou příchutí do ešusu. Stále jsme se ohlíželi po těch lidech. Bylo to divné. Ano, byli jsme vetřelci, seděli jsme na jejich návsi, vařili jsme na jejich studni. Třeba mají hlad, nebo jdou na autobus, asi nás nechtějí zabít a někde zahrabat. Napadalo nás mnoho dalšího. Lidé přišli blíž. Stáli jen přes cestu. Ta byla naštěstí dost široká. Mlčky a upřeně nás ti lidé různého věku a pohlaví pozorovali, jak na betonovém rovu studny ujídáme z jednoho ešusu.

Některé dámy neurčitého věku 70 plus měli RVHP tašky. Pro mladší ročníky: taška na kolečkách, se kterou pro nákup chodívali hlavně důchodci za socialismu. Proč RVHP? No, protože jsme tehdy byli nepoměrně neslušně nezásobeni spotřebním zbožím, a ačkoliv oficiálně zkratka znamenala Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci (něco jako nyní EU, ale pro socialistické státy), u té tašky se říkalo - Ráno Vyjedu Hovno Přivezu.

„Docela ostré, co? Nezdá se vám?“ optal jsem se po prvních soustech. Polévka opravdu pálila, ne moc, ale bylo to znát.

„Krevetová by neměla tak pálit,“ řekl Darmošlap.

„Pane Bože, já bych si dal pivo,“ modlil se Pošťák.

„Bože, jo. Chtělo by to spláchnout,“ modlil se Darmošlap.

„Panebože, teda s váma je svatá pouť. Pořád myslíte jen na pivo.“

Bůh se smiloval a učinil v Myšticích zázrak. V sobotu 23.8. 2025 ve 13:21 přesně.

Najednou z ničeho se bjevila stará modrá skříňová AVIA 21. To byl návrat do dětství. To byl muzejní exponát. „Panebože, ty vole, to je pojízdná prodejna.“ Hosana, alejujá. Byli jsme spaseni. Darmošlap zahodil lžíci a sepnul ruce. Otřel dlaně o sebe, aby si je očistil a hledal v batohu peněženku. Pošťák měl peněženku v kapse, tak se hnal k avii rovnou. Já zůstal na studni hlídat. „Vezmi mi taky jedno, dvě,“ volal jsem za Darmošlapem: „a vodu.“

Za chvilku se kluci vrátili, každý v náruči baterii plechovek. Darmošlap začal stavět piva na studnu a s úsměvem se na mně podíval:

„Čistou vodu tam neměli, jen ochucenou. Ale měli tam čistou vodku, finskou.“