Ku -ku

Je bezpečné používat při výcviku taktiky ostrou munici? Kdo je Ptáčník? Jak se hraje kukačka? Jsou Aktivní zálohy lékem na krizi středního věku?

Dan s Petrem šlapali po dávné zpevněné cestě lesem ve vojenském výcvikovém prostoru, po které naposledy snad jezdila BVP v minulém století. Šlapali celkem svižně, ale přesto se nezapomínali pořád rozhlížet. Dan, zkušený záložák, Petrovi, který byl poprvé na výcviku, předával zkušenosti. Vzal si nováčka, jak se říkalo u roty, pod křídlo a stal se po dobu těchto čtrnácti dní jeho mámou, tátou, kojnou, mentorem, lektorem, učitelem i mistrem.

Znali se dva roky, pracovali spolu u jednoho podniku. Dohromady je dalo osamocení. Ne že by trpěly samotou, ale oba byli bez stálých partnerek. Dan se nikdy neoženil a neměl ani děti, teda o těch, o kterých by věděl, jak říkal. Petr byl pár let rozveden. S bývalou nevycházel a vlastně o ní už dva roky nevěděl a jediná dnes už dospělá dcera mu jednou za rok poslala přání k Vánocům na Messenger. Oba kolegové tak měli dost času sami pro sebe, a tak spolu pořádali různé výlety. Dan, příslušník AZ, vždy s pýchou vyprávěl o své jednotce, specializované malé roty AZ u útvaru někde v pohraničí. Postupem času Dan přesvědčil Petra, aby taky vstoupil mezi pořádné chlapy.

Ten zprvu nechtěl. Vojnu si užil v devadesátkách povinně a lézt tam znova dobrovolně mu přišlo jako hloupost. Pak poslouchal nějaký podcast, kde se mluvilo o krizi středního věku. Že krizí zasažení vyprázdnění muži ji léčí různě, ale vždy dynamicky adrenalinem. Petr si uvědomil že i on má pocit vyprázdněnosti, pocit, že nikam nepatří, že už nemá pro co žít. Že vyhořel a žije stereotypně bez nadšení a nebýt výletů s Danem, tak nemá nic. Každé ráno se se přesvědčoval, že ten stárnoucí obličej nepatří jemu, že on vypadá přece mnohem a mnohem mladší. Trpěl sklíčeností při pohledu na své tělo, které kdysi zdolávalo horské výstupy. Svaly se metamorfovaly v tuk, pekáč buchet se slil v jeden mazanec, a i když se snažil udržovat se v kondici, kila přibývala zároveň s přibývajícími lety. Po pár měsících rozvažování přikývl a zašel do rekrutačního střediska.

Uběhlo půl roku a nyní je tady. Kráčí s Danem v maskáčích v taktické ústroji vojenským prostorem a v rukách drží útočnou pušku. Je nádherná, myslel si Petr o Brenu 2. Naposledy držel před dvacetipěti lety samopal vz. 58. To bylo něco úplně jiného. Připadal mu neskutečně primitivní, ve srovnáním s tím, co drží teď. Vůbec se všechno změnilo. Přilby, sluchátka, brýle, rukavice, nákoleníky, balistická vesta, krátká zbraň, nůž-bodák a mnoho dalšího. Všiml si taky, že co se nezměnilo byla vojenská organizace a logistika. Naopak. Staré vojenské poučky, jak zjistil za těch pár dnů, platily pořád. Na vojně se pospíchá, aby se mohlo čekat a čeká se, aby se mohlo pospíchat. Tam kde končí lidský rozum začíná vojenská logika. Tohle má armáda snad v genech.

V pondělí brzo ráno nástup v kasárnách, pak snídaně a čekalo se na zdravotní prohlídku na posádkové ošetřovně. Pak rychle školení BOZPP a po něm se čekalo na výkonného praporčíka před skladem materiálu, který ovšem čekal na mužstvo před zbrojním skladem. Než se všechno domluvilo, uteklo dalších půlhodiny a všechen materiál se naložit nestačil. Po obědě nafasovali zbraně a naložili zbytek. Na korbě tatry vyrazili do čtyřicet kilometrů vzdáleného vojenského prostoru skoro o dvě hodiny později. Nic se nezměnilo. Petrovi to připomnělo mládí, kdy tehdy v devatenácti letech takhle jezdili na základní vojenské službě. Ale tenkrát to byla Praga V3S.

Předevčírem postavili stanový tábor, proběhlo nezbytné školení a střelecká, příprava. Včera se uskutečnily střelby, jak z krátké, tak z dlouhé zbraně a dneska je taktika. Ve dvojicích se měli přesunout po určené trase, tak aby je nikdo neviděl. Procházeli zrovna úsekem, kde z jedné strany byla cesta odkrytá mýtinou, když vyletěla světlice. Po ní druhá a pak třetí. Dan přikázal Petrovi, ať se rychle schová. A sám skočil do křoví.

„Teď něco uvidíš. Už to začíná. Bude to mazec.“

Chvilku leželi v křoví, když se vpravo od nich ozvalo vzdálené: „Ku-ku. Ku-ku,“ ale pták to nebyl. Byl to lidský hlas. A hned padly dvě nebo tři rány. Po dvou minutách se vše opakovalo. Tentokrát někdo vystřelil kousek od nich.

Dan se podíval na hodinky. Sundal Brena i batoh a v klidu si zapálil. Nabídl cigaretu i Petrovi.

„Co se děje, Dane?“

„Tak, normálně. Hraje se kukačka. Ptáčníci loví.“

Během deseti minut se kukání a výstřely ozvaly ještě dvakrát. Dan pohlédl opět na zápěstí, překontroloval Brena, kterého pak položil vedle batohu. Rukou přejel všechny kapsy. Ujišťoval se tak, že je vše na svém místě, kapsy jsou zavřené a balistická vesta dobře upevněna. Několikrát se prudce nadechl a vydechl.

„Tak. Teď sleduj. Hlavně nevystrkuj hlavu, vole.“ Dan se odplížil stranou. Asi po dvaceti metrech vstal, zařval: „Kuku! Kuku!“ a vrhl se šipkou prudce k zemi za starý pařez.

„Prásk. Prásk. Prásk.“ Zazněly výstřely a ze stromu nad Danem opadávala kůra.

Petr nechápal. Oni střílí ostrýma? Chtěl se podívat a lezl z křoví.

„K zemi! K zemi blbče!“ volal na něj Dan a ukazoval rukou, aby si Petr lehl.

„To nesmíš. Vystrkovat hlavu nesmíš,“ vysvětloval Petrovi, když se k němu plížením vrátil. „Teď jsme deset minut kukačka. Jestli máš koule, vstaň a zakukej, ale pak se hned zavrtej do mechu.“

Petr nechápal. „Vy po sobě střílíte?“

„Jo. Drsný, co?“

„Ty vole. Co to je za blbost. Vždyť tě můžou trefit.“

„Tak. A když to víš, o to víc si dáváš pozor. Znáš umění války? Nebuď tam, kam nepřítel útočí. Dívej.“

Dan se odkulil asi dva metry stranou. Sedl si do dřepu, chvíli vydýchával a prudce vyskočil. „Kuku! Kuku!“ zakřičel a výskok končil kotoulem přes rameno. Dalších pár metrů se válel v sudech, až zapadl do prohlubně mezi stromy.

Lesem opět zazněly výstřely a listí se trhalo, jak jím prolétly střely. Svah, za místem kde před tím stál Dan, se zachvěl, jak se do něj zavrtaly kulky ráže 5,56. Petrovi se sevřel žaludek. Cítil tlak v hlavě a svědělo ho celé tělo. Ale tak zvláštně. Zevnitř. Chtěl utíkat, ale zároveň byl celý ztuhlý a nemohl se hnout. Věděl, že to celé kolem je absurdní, že normální, racionálně uvažující člověk tohle nemůže dělat. Jenže v životě se Petr vždy choval tak, aby ho okolí bralo jako sobě rovného. To byl jeho patologický problém. Byl přesvědčen, že když teď nezakuká, že se mu budou posmívat a obzvlášť to právnické namyšlené pako, co ho tak arogantně přehlíželo. Já mu ukážu, blbovi. Do prdele mu nepolezu, jako ti kolem. Zvláštní, že Petr nepřemýšlel o tom, že by ho mohl někdo trefit. Přemýšlel jen v rovině, aby se mu nesmáli a aby ukázal, že není srab. Riziko zranění a smrti tady bylo vždy, při všech adrenalinových akcí, co kdy dělal, feraty, sjezd na horských kolech, rafty na divokých řekách a nikdy nad tím nepřemýšlel.

Pomalu vydýchával stres, paniku a úzkost. Dan ležel v prohlubni a Petrovi se zdálo, že je tam dost místa pro dva. Chtěl zopakovat Danovu akci. Sundal zbraň a batoh. Pečlivě ještě jednou změřil okem vzdálenost. Sedl si do dřepu, prudce vyskočil, v letu zařval: „Ku-ku! Ku-rvaáá!“ a končil placákem dva metry před prohlubní, kam měl v plánu se dostat. Jakmile dopadl, snažil se zahrabat za velký kámen, protože kolem se vlnily listy a nadzvedávala hrabanka. V uších mu bušilo srdce, které chtělo vyskočit z hrudi. Před očima mu vybuchovaly červené a žluté kruhy. Chtělo se mu na záchod. Chtělo se mu křičet. Dokázal to. Blbec. Dokázal to. Tohle nemůže nikomu říkat, vždyť to je na prokurátora. Táhlo mu hlavou.

„Ku-ku! Ku-ku!“ uslyšel někde za sebou a opět lesem zněly výstřely. Jejich zvuk opakovala ozvěna do ztracena.

„Dobrý. Ty vole, dobrý. Tak tě vítám mezi Ptáčníky.“ Dan plácal Petra po zádech a smál se na celé kolo. Petr se zvedl ze země. „To už dobrý? Už je po všem?“

„Jo. Teď je pět minut pauza a pak dalších deset minut je jiná kukačka. My budeme kukat zase až v 10:45. Pojď, vezmeme si materiál.“

Dan s Petrem zašli do křoví, kde si před tím nechali zbraně a batohy. Dan z toho svého vyndal naplněný zásobník.

„Na Peťo. Tady máš nějaké včelky. Střílí se jednotlivýma a šetři municí, jejich tam 28. Je ti jasný, že o tom nemůžeš s nikým mluvit, že je to na kriminál?“

Petr se díval na zásobník v Danově ruce.

„To jako mám po někom střílet?“

„Ne po někom. Po kukačce. Jakmile se ozve kukačka, tak ji sestřel.“

„A co když někoho trefím?“

„No, tak to bude průser, ale neboj. Dvě věci nás chrání. Vlastně tři. Máme dobrého právníka. Máme balistiku, takže když se trefíš, nebude to fatální, ale chrání nás hlavně třetí věc.“

„A to je?“

„No, právě, že se musíš trefit. To se ještě nikomu nepovedlo.“

Petr nechápavě vrtěl hlavou. Takhle si výcvik záloh nepředstavoval.

„No jen ber, už jsi taky Ptáčník. Teď už musíš. Jestli budeš střílet, je na tobě. Vždy je to na tom, kdo drží spoušť.“

Petr si vzal zásobník. Chvilku ještě váhal, ale pak rychle vyměnil ve svém Brenu slepé za ostré.

„Tak.“ pronesl Dan, když Petr provedl kontrolu náboje v komoře, dorazil závěr a přesvědčil se, že je zbraň zajištěná. „Ještě jednou, vítej a gratuluji.“ Napřáhl ruku. Petr ji přijal a pevně stiskl. Už byl Ptáčník. Sice nevěděl, co to znamená, ale hned měl lepší pocit. Pocit výjimečnosti. A to taky není špatná věc pro chlapa v krizi středního věku. Někdo si koupí auto bez střechy, jiný motorku, pořídí si mladou milenku a Petr? Petr vstoupil do AZ a teď je z něho Ptáčník. Rychlý sportovní vůz, motorka a o dvacet let mladší milenka jsou taky dobrý adrenalin, ale s tímhle se to nedá srovnat. Musel se svým myšlenkám pousmát. Taková blbost.

„Bavíš se? To je dobře. Večer tě představím ostatním. Budeš zasvěcen a přijat mezi Ptáčníky, brácho. A teď jdeme.“

Dan vykročil z křoví s puškou v pohotovosti.

„Za chvilku to začne.“

Jen to dořekl, ozvalo se: „Kuku! Kuku!“

Dan se usmál a zvedl k líci zbraň.

- No, stalo se to, a pouze řeknu vám, vypadá to jako divoká hra, ale naučila je dobrým vlastnostem. Podívejte, dobrý muž se účastnil všeho: hrál různé příběhy, hrál kukačku a šel k tygrovi. Ti chlapi byli vycvičeni tak, že nervy měli jako provazy. Takový muž se pak objevil ve válce… Směj se, ale stále říkám, že tato bezohledná zdatnost sloužila ku prospěchu, živila ducha, který vždy charakterizoval turkestánské jednotky. Odsuzujete kukačku? Ale byla to ona, kdo vychoval celou generaci carských důstojníků v mysli, že život je jen za penny. A proto tito lidé, později, když to bylo nutné, prokázali zázraky odvahy. -

(D.N. Logofet. Na pomezí Střední Asie. Cestopisné eseje ve 3 knihách. Kniha 2. Rusko-afghánská hranice. - 1909)

Upozornění: Shoda prostředí, zážitků či postav je čistě náhodná a vše je jen autorská fantazie.