Těžký život policajta.

Ačkoli na pomyslných peoplemetrech oblíbenosti se Policisti řadí někam mezi politiky a cikány, měli bysme za ně být rádi. Následující příhoda je stará teprve několik týdnů, ale stála zato.

Jednoho dne zazvoní telefon a bývalý soused se mně ptá, jestli nepojedu do Čech. Nebyl by to tak neobvyklý dotaz, kdybych nevěděl, že je služebně v Čínském Pekingu. A tak mi řekl, že letěl domů, ale pro sněhovou vánici Vídeňské letiště nepřijímalo a tak je přesměrovali do Prahy a teď nemá návazné spojení a tak se nemůže dostat domů. Podíval jsem se z okna a ani se mi nechtělo věřit, že existuje i něco jiného, než pěkné počasí, co venku vidím. Nejdřív jsem mu chtěl poradit jednoduchou cestu vlakem, ale pak přiznal, že byl v Číně po nákupech a táhne sebou veliký a hlavně těžký kufr.

Tak proč ne, cestu jsem stejně měl. Tak pojedu o den dřív.

Když jsem došel za jeho paní, už o všem věděla, ale zaboha mi nechtěla dát klíče od svého žlutého Volkswagenu. Jednak je na to auto žárlivá a jednak s ním zrovna jela do práce. A tak mi vrazila do ruky klíče od něčeho, do čeho je rozumnější nesedat.
Rolf, jak se tenhle kamarád jmenuje sice do práce chodí kousek pěšky, ale v garáži má sportovní Nissan. Taková ta bestie s designem krabice, o dvou dveřích a něco mezi třemi a čtyřmi sty koni pod kapotou. Moc se mi s tím ani nechtělo jet. Mám u takových aut vždycky strach, abych to někde neodřel.

Ale co, snad se nic nestane, řekl jsem si. Po výjezdu z Drážďan jsem se rozhodl na volné dálnici "vyhnat pavouky z motoru". Nissan se temně rozhučel a já se nestačil divit, kolik že to jedu. 
Když jsem překračoval Českou hranici, dal jsem nohu z plynu, ale nejspíš ne včas. To se ví, že tam stáli. Je to moje chyba, stáli na obvyklém místě a já si to měl uvědomit.
Když tu Policejní dodávku rozjeli a rozblikali, což byla věčnost, musel jsem se tomu pousmát. Zoufale jim to nejelo. Stačilo by mi přidat. Ale já takhle věci nedělám a oni jsou taky jen v práci. Tak jsem zpomalil na stovku a prostě jsem se nechal dojet a po kilometru jsme stáli u krajnice. Myslím, že to ocenili. Na policisty se nemá v tu chvíli smysl mračit. Jednak jim ztěžujete práci a jednak je to většinou dražší. Jak jsem zjistil, neměli sice na předku radar, ale viděli to co viděli.

"Kolik jste jel?" zeptali se a já odpověděl otázkou. "Mám z vás dělat hloupý, nebo vám stačí pravda?". Zasmáli se a já připojil že stosedmdesátkou a jak asi sami viděli, dobržďoval jsem, protože vím, že za hranicí se smí 140.
Už to vypadalo na malou pokutu a na přátelské "Nashledanou" kdyby se v tu chvíli nerozchrčela vysílačka. 
Ti dva zpozorněli a během chvilky zastavili mnohamilionový, velký zánovní Mercedes. Ten řidič je málem přejel a když dobrzdil u kraje, vypadl z auta namol opilý. Scéna, co potom začala, vypadala jak ze špatného snu. Řidič byl poměrně známý severočeský velkopodnikatel, kterému se pro souhrn jeho špatných vlastností, v místním koloritu říká VELKÁ HUBA.
    
Za to, jak se těmi policisty mluvil, bych se styděl tak asi deset let. Když přišlo na vyhrožování, že půjdou oba do civilu a že z nich jeho právník udělá nacisty, pochopil jsem, že mezi podnikateli, kterých si obecně celkem vážím, se prostě občas najde zmetek. A že s tím nejde nic udělat. Když začal s tím, že je oba udá Generální inspekci GIBS a bude mít svědka, zdvořile jsem ho upozornil, že jestli budu svědčit já, tak leda proti němu.
Jenže to tohohle nařvaného profesionálního alkoholika a darebáka moc neovlivnilo. Jak se zdá, peníze svedou leccos a mentalita lidí jako je Trpišovský, je asi vždycky ta, co vítězí. Opravdu bych nechtěl být v tu chvíli na místě těch policistů a nechat si vyhrožovat styky, spřátelenými politiky, penězi, právníky a ničením něčí kariéry. Ten člověk ty Policisty asi stokrát urazil, mezi tím vyhrožováním jim stihl pozvracet předek dodávky a nepřestal mlít ani v momentě, kdy mu pohrozili, že mu dají pouta. Mentalita splachovacího záchodu, jak se zdá, toho dne měla asi zvítězit.

Tak jsem se jich zeptal, jestli s nimi mám zůstat, což nakonec nebylo zapotřebí, podal jsem jim vizitku, kdyby něco a jel jsem do Prahy.
A výsledek?
Zmetek si zaručeně stěžoval a řidičský průkaz má dál. Soudím alespoň podle toho, že jsem ho viděl v Ústí nad Labem s jeho Mercedesem jezdit za bílého dne minulý týden. A ti policisti? V lepším případě to budou vysvětlovat ještě půl roku.

Než někdy začnete nadávat na policisty, zkuste si představit, jaký život asi mají. Možná pak zjistíte, že jsou to taky jen lidi. Možná si jich budete i vážit.

Jan Zíma