Ukradená ústava

Má naše republika ještě platnou ústavu, nebo dospěly věci už tak daleko, že se jedná jen o cár papíru a náš stát je jen takovou hrou a rozhoduje se o nás ve skutečnosti už někým jiným někde jinde.

Koho volit?

Zanedlouho si připomeneme významné výročí naší státní konstituce. 29. února 1920 byla schválena Ústavní listina Československé republiky, která nahradila tzv. Prozatímní ústavu a stala se základem vytvoření naší moderní demokratické vlasti, která se svého času poznovu stala jedním z nevyspělejších států světa, než byl zničen Mnichovským diktátem.

Neústavní éra

Nedávno jsem měl možnost zúčastnit se semináře, pořádaného naším prezidentem, kam byli pozváni Eva Broklová z Masarykova ústavu Akademie věd ČR, Karel Malý, emeritní rektor Univerzity Karlovy, Václav Pavlíček, profesor Právnické fakulty UK a Jan Rychlík, profesor Filozofické fakulty UK.

Seminář byl velice zajímavý - především co do historických a ústavněprávních detailů vzniku naší ústavy a republiky. Těžko bych to byl vše zde schopen přetlumočit.

Na semináři a při následném občerstvení proběhly některé velice zajímavé myšlenky, které jsem si zapamatoval. Jednak ta, že naše republika ztratila pod Lisabonskou smlouvou svrchovanost rozhodovat sami o sobě a tedy svéprávnost. Dokonce se na to téma po Švejkovsku vtipkovalo. Že k založení stabilního státu nestačí jen ústava, ale je stejně třeba i občanstvo, které ji vytvořilo a zná. A poslední, která s tím možná souvisí, pronesená prý podle pana prezidenta nedávno někde v Kodani - že nás tato smlouva uvrhla do "předústavní éry".

Je tomu skutečně tak, nebo by bylo možné spíše říci, že co do naší vlastní ústavy je to éra spíše post-ústavní a co do oné evropské éra "neústavní" - neboť přece nejsou to právě zastánci Lisabonské smlouvy, co neustále unisono tvrdí, že to žádná ústava není, a že je to "reformní smlouva" apod., jakkoli všechny znaky ústavy nese, jakkoli nikoli demokratického státu, neboť moc a zákonodárnou iniciativu tam mají pouze nějací nevolení komisaři -až to připomíná fúzi RVHP se Sovětským svazem stalinské éry, jakkoli teror zde byl od začátku přesunut do sféry ekonomiky. Je to tedy ústava, nebo to není ústava, a je to tedy podvod nebo to není podvod?

čl. 49 Vídeňské úmluvy:

"Uzavřel-li stát smlouvu pod vlivem podvodného jednání jiného státu, který se účastnil jednání, může se dovolávat podvodu jako důvodu pro zrušení svého souhlasu s tím, že bude vázán smlouvou."

Chtěl jsem otázky položit přítomným odborníkům přímo na semináři, ale bohužel už nebyl čas na dotazy. Proto si to dovolím touto formou a pokusím se to i trochu rozvést.

Lisabonský nátlak

Náš první prezident říkával: nebát se a nekrást. Dovolil bych si tedy zde jako občan položit váženým pánům odborníkům možná ožehavé otázky a poprosím o trošičku strpení, neboť jsou to otázky složitější.

Abych to shrnul, ptám se, jaký je jejich názor na to, do jaké míry naše současná ústava 90 let poté skutečně chrání naše ústavní činitele a potažmo občany, do jaké míry ještě zakládá a chrání naši národní svéprávnost, svobodu a demokracii před cizími nepřáteli i pátou kolonou.

V souvislosti se schvalováním Lisabonské smlouvy jsme totiž byli svědky toho, že Ústavní soud výslovně stanovil ve výkladové části svého posledního rozhodnutí (bod 116.) - proti čemuž se prezident obratem ohradil - povinnost prezidenta ratifikovat bez zbytečného odkladu atd. mezinárodní smlouvu - a to i přes to, že naše ústava sama žádný takový přímus nestanoví a naopak již v minulosti se stalo, že prezident takto v uvozovkách vetoval ratifikaci prezidentské mezinárodní smlouvy - a právo prezidenta neratifikovat mezinárodní smlouvu se tedy jasně u nás stalo pozitivně přinejmenším právem zvykovým, jakkoli pochopitelně výjimečně užívaným, nicméně chráněným čl. 2 odst. 3. naší Listiny základních práv a svobod.

Abych to vysvětlil, kam mířím, zdá se mi, že ze základních principů pilířové dělby moci v demokratickém státě vyplývá, že soud v našem typu právního systému nemá právo měnit ani psané ani zvykové právo a zasahovat tak do pravomoci parlamentu a práv exekutivy, a že naopak takové právo změny má v souvislosti s např. prezidentskými pravomocemi zcela výlučně ústavodárce - případnou formou ústavního zákona.

Není moc soudu vymezena pouze ve smyslu výkladu práv a zákonů? Má soud právo rušit zavedená ústavní práva? Domnívám se správně, že v žádném případě nikoli, nemá-li se takovým případným výkladem dostat zcela mimo ústavnost i kdyby nakrásně nesl takové jméno?

Proč mi tolik připadá, že zbaví-li konečná instance soudu někoho práva svobodně se rozhodnout podepsat či nepodepsat smlouvu, nemůže být pak podpis takto svéprávnosti zbaveného pod smlouvou platný? Je mé právní vědomí pokřiveno?

Byli jsme rovněž svědky soustředěného mediálního i politického nátlaku a náznaků rozsáhlé politické korupce a slyšeli jsme rovněž velmi dobře a z různých kruhů nejrůznější otevřené a skandální urážky a výhrůžky na adresu jak České republiky jako takové a potažmo jejích občanů, tak našeho prezidenta, který je zastupuje - a to jak z úst zástupců jiných zemí vč. EU samotné, tak i od našich domácích politiků a lidí zastávajících vysoké státní úřady - od výhrůžek použitím čl. 66 Ústavy proti prezidentovi s výhrůžkami zbavením svéprávnosti od našich levých po Leinena s Banditem, až třeba po výhrůžky žalobou pro velezradu z místopředsednického křesla v Senátu, či dokonce až z úst samotného předsedy ústavního soudu, který podle mého důvěryhodného zdroje na katedře ústavního práva prý dokonce přímo veřejně prohlásil, že cituji: "prezidenta lze k podpisu [lisabonské] smlouvy donutit".

Platí ještě u nás ius cogens veškerého práva, které lze vůbec považovat za právo, ne zvůli, že smlouva uzavřená pod nátlakem nebo dokonce z donucení je nulitní?

Vídeňská úmluva o smluvním právu, která je součástí českého právního řádu podle čl. 10 Ústavy ve svém čl. 51 rovněž výslovně říká cituji:

"Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, jehož bylo dosaženo donucením zástupce státu činy nebo hrozbami, je bez jakéhokoliv právního účinku."

Není náhodou právě soudní rozhodnutí bez odvolání takovým činem? Nebyly náhodou výše zmíněné hrozby takovými hrozbami?

Proto by mě zajímalo, do jaké míry jsou ústavní činitelé - v tomto případě pan prezident - chráněni před zvůlí soudů na politickou objednávku cizích mocností a páté kolony, nátlakem připadně vlastizrádných politiků a vysokých úředníků státu či dokonce cizích států a organizací - a potažmo tedy chráněni i občané naší republiky, které prezident v nejvyšším státním úřadě v případě ratifikace prezidentské mezinárodní smlouvy zastupuje (a jehož svobodného souhlasu je potřeba, jinak nemůže žádná taková smlouva vstoupit v platnost, a už vůbec ne ona Lisabonská se svým čl. 6 odst. 1 - "Tuto smlouvu ratifikují Vysoké smluvní strany v souladu se svými ústavními předpisy...") a kteří si ve své většině podle průzkumů veřejného mínění ratifikaci Lisabonské smlouvy nepřáli - a tedy do jaké míry je Česká republika ještě svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana vč. prezidenta - jak stanoví čl. 1/1 její Ústavy.

Vražedná nedbalost

Rovněž mě tedy zajímá jaké nápravné prostředky vnitrostátního či v souvislosti s čl. 51 Vídeňské úmluvy práva mezinárodního lze případně užít, aby tuto základní konstituci, stále uzákoněnou naší Ústavou, bylo možné znovu prakticky nastolit. A potažmo tedy, aby byla ona jasně pod soustředěným nátlakem a dokonce pod hrozbami uzavřená smlouva prohlášena za neplatnou pokojnou cestou - přecejen u nás tradiční vysoké okno, vidle a hnůj by mohly být na naši dobu chápány již jako už poněkud retro - a nebylo tedy dříve či později pro stav vyčerpání všech účinných zákonných prostředků nutno sáhnout k mimořádným prostředkům vyplývajícím z čl. 23 Listiny základních práv a svobod. "Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny" - Jak proti zrádcům samotným, vzájemně se kryjících imunitami, tak proti jakýmkoliv případným nepříznivým praktickým i právním důsledkům aplikace této smlouvy proti právům a svobodám občanů České republiky, které by měly být zajištěny její ústavou, občanům, kteří si povětšině nepřáli její ratifikaci,  jako ostatně v mnohých zemích Evropy - a ani se jich na to ostatně jejich prý zástupci oficiálně neobtěžovali ani zeptat (jakkoli zákon o referendu o smlouvách s EU máme a stačila pouze jeho novela), a potažmo si tedy zřejmě nepřejí ani aplikaci této smlouvy.

O té sám pan prezident prohlásil, že její ratifikací přestala být Česká republika svrchovaným státem - a tudíž si ji jistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nepřál ani on sám - a v souvislosti s oním rozhodnutím Ústavního soudu poznamenal: „Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat“ - jakkoli se podvolil - a to bezprostředně zcela zřejmě neústavnímu výkladu - podle čl. 9 odst. 3 naší Ústavy, tedy: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“ - a takovým základem právě svrchovanost nepochybně je, neboť bez ní jaksi není možná demokracie, neboť pak většinově rozhodují o našem státu a občanech zástupci států jiných v drtivé většině oblastí - podvolil výkladu, který sám o sobě lze možná považovat za křiklavý příklad autoritativního nátlaku, bezpráví a vůbec nízké úrovně povědomí o základech naší ústavnosti i ochrany neporušitelnosti přirozených práv člověka a práv občana i na půdě onoho vysokého orgánu naší státní moci, který má nicméně přímo ve svém statutu povinnost je chránit a na to podle ústavy jeho členové i přísahali, a které tedy přece nemohou jen tak vydat na milost a nemilost cizí vrchnosti.

Ta si k smlouvě zřejmě opět pojistila právo je i zabít (bod 3/a/c výkladu Evropské listiny práv), budou-li se jí lidé stavět na odpor. A jakkoli by to bylo pro despocii typické, proč mi to připadá tak v rozporu s čl. 1 naší Listiny? Zdá se mi správně, že soud, který vydání práva na život na milost kontinentálnímu molochu prohlásí obecně za souladné s ústavou, aniž by to vůbec zkoumal (bod 114. posledního nálezu), zasluhuje nejhlubšího opovržení, nebo jsem jen zpozdilý a nechápu dostatečně ony skvělé výhody eurokonformního výkladu práva?

Podivná zkušenost s EU

Abych to uvedl do širší souvislosti, vzpomínám si, jak jsem kdysi přibyl do Bruselu a snažil se našemu senátorovi zajistit schůzku s pánem, který Lisabonskou smlouvu sepsal. Vlastně jsem ani nevěděl, kdo to je, jak se jmenuje a kde sídlí, ale intuitivně mě napadla tzv. Rada EU. Volal jsem tam a stálo to hodně, neboť mě přepojovali z jedné kanceláře do druhé a pokaždé, když jsem se ptal s kým mluvím, byla mi tato informace odepřena s poukazem na ochranu osobních údajů. Jen jsem byl dále a dále přepojován a znovu a znovu opakoval svůj dotaz. Nevedlo to nikam a tak jsme se nakonec do toho Justusu Lipsiusu vypravili, byli jsme senátor nesenátor zrentgenováni, zda nepřinášíme nějaké výbušniny, a tam jsme se opět bezvýsledně snažili vyzvědět něco od českých zástupců. Nakonec jak už to v těchto institucích připomínajících Kafkův Zámek bývá, mi na mé neustálé naléhání jeden vrátný tajemně poradil, že snad bych mohl zkusit zavolat jistého pána a dal mi na něj linku. Strávili jsme pak po dalším zrentgenování a opatření se jakýmsi čárovým kódem, asi dvě hodinky s oním úředníkem, který měl kupodivu čas, na vizitce pouze jméno a dozvídali se od něj takové věci, že nám pan senátor zbledl, zbělal až trochu zezelenal a v závěru oné schůzky v tamní kavárně už ani nedutal a zdál se býti již velice zádumčivým. Poté jsem byl ještě oním pánem obdarován evropským primárním právem na CD a prosil mne, abychom nic z našeho rozhovoru před nadcházejícím irským referendem nezveřejňovali, že kdyby to tam neprošlo, byla by to pro něj katastrofa. Tato podivuhodná příhoda "setkání s panem Klammem" našeho milého pana senátora, jeho tajemníka i mne každopádně přesvědčila, že to, v čem jsme se ocitli, je něčím téměř nepopsatelně obludným.

Je vůbec možné z nás udělat zhora nějaké "euroobčany", nad nimiž od nynějška bude mít téměř neomezenou moc tento Brusel - jestliže jsme s tím ani jednotlivě ani jako národ nevyslovili souhlas, a ani jsme nebyli seznámeni s tím, co to vlastně vůbec má obnášet? Není to naprostým popřením práva sebeurčení?

Vzpomínám si, jak jsem jednou šel po ulici v jednom městě v Provence, známém svou velkou italskou menšinou, a tam jsem již z dálky viděl s hvězdičkami vyvedenou okázalou modrou ceduli: "Rue Jean Monet, père de L'Europe". Italsky to tam nebylo. Šel jsem se svým baťůžkem exulanta uprostřed své prý vlasti k ní a ptal jsem se sám sebe, jakým mohl tento mezinárodní finančník, dobře zabydlený jak v kruzích světové tak americké elity, kterého nikdy nikdo nikam nezvolil, být "otcem Evropy" - že už to dávají ve Francii na cedule ulic? Pak jsem přišel trochu blíže a všiml si, že za Evropu někdo černou fixkou připsal "isme" - "père de L'Europeisme". Vzpoměl jsem si na paternalismus, ale mé asociace vůbec nezabloudily k našemu "tatíčkovi" Masarykovi, a bohužel, co se mi vybavilo byl "tatíček" Stalin, pak nacionální socialismus, před nějž bych dopsal předponu "euro" a fašismus, dtto, ona sjednocená Evropa pod jedním vůdcem, otcem, velkým bratrem, jak kdo chce to nazývat, sen Hitlerův, pod korporátní mocí prorostlou do státu, sen Mussoliniho. A že ono slovo korupce znamená především zkaženost.

A ptám se tedy, zda by naše republika nebyla už vlastně jen takovou nákladnou hrou, jestliže by nám ve skutečnosti vládla cizí byrokratická despocie, která na naše těžce vydobývané a ztrácené demokratické hodnoty omezenosti moci státu a konstituce moci odvozované výlučně z vůle svrchovaného lidu (čl. 1/1:"Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé" čl. 1/2: "Ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo. Ona také vytyčuje meze, jichž tyto orgány nesmějí překročiti, aby se nedotkly ústavně zaručených svobod občanských".) nad občany nejen nepřísahala, ale ani na ně viditelně nevěří.

Ptám se, zda ona naše ústava devadesát let poté ještě skutečně platí, nebo se jedná už jen o cár papíru s hodnotou ne jinou než historickou, kterým se určité kruhy státní moci už řídí jen dotud, dokud se jim to hodí, a kterou bez skrupulí pošlapávají a je jim ukradená, stojí li v cestě realizaci jejich demokratickým principům a občanským právům a svobodám tak nebezpečné levicové agendy a ideologie europeismu - s jasným cílem založení evropského federálního státu, řízeného nevolenými úředníky, kterou naše platná Listina základních práv a svobod přímo a jasně realizovat zakazuje (čl. 2/1: "Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.").

Děkuji za pozornost a předem za případné odpovědi.

Věnováno památce mého dědečka, prvorepublikového sefmademana, v mezích skromných možností podporovatele vzdělanosti a umění, který vyráběl tužky a pera k psaní, naši příslovečně jedinou zbraň, do jehož firmy přesně před šedesáti dvěma lety přišli bolševici a sdělili mu lakonicky, že "zítra už nemusíte chodit", pak rozkradli firemní zlato a iridium, avšak nechali ho ještě leta platit za firmu pod národní správou daně - prý "z přírůstku majetku" - pod hrozbou vězení, než zanikla a on přišel o všechno, muže který se přecejen ještě v krátké době uvolnění vzchopil a znovu opravoval ještě i pera, která desetiletí předtím vyrobil, než přijela bratrská pomoc, a který přesně před čtyřiceti lety zemřel na srdeční selhání a kterého jsem tedy nikdy nepoznal.

Článek vyšel ve sborníku  "Československá ústava 1920- Devadesát let poté".