Okamžik Fénixe

Trocha literatury nezaškodí. Toto je první povídka, kterou jsem napsal přímo ve francouzštině. A protože se Francouzům líbila, zde je její překlad. Snad se bude líbit i Čechům.

X+

succombé a votre virilitéelle n'existe plus en moirien ne peut résister aux mots sincéresprovenant de profondeur

X.

V nás jiných Čas nenalézá kořist
kdož nestaráme se než o neviditelnou krásu duše
neboť její jiskra drží oheň ptáka Fénixe

J. Cocteau

 

I.

Hraniční nádraží mezi dvěma tunely protínajícími příkré svahy zátoky. Je pozdě a žádný vlak dnes už nejede. Pláž rozcuchanou větrem češou jen hřebínky vln. Severní cíp v strmém světle několika kandelábrů, měsíc ve tvaru D. Z písku vystupuje malá zídka ústící do temně vlhké skály. Žádná stopa po významu toho místa.

Spletla jsem si lásku se zájmem. Slova otisklá do jiných písků. Vlak z Avignonu je zanesl zapadlé v paměti pozdního cestujícího. Smyty vlnami vystupují teď do popředí scény mezery v jízdním řádu na jih.

Těžkou tašku nechal zatím v malém hotelu. Slepá ulice vedoucí k opuštěnému mořskému korzu. Už je po půlnoci. Nebe je jasné, vítr přináší poslední teplo. Dva velké bagry, hromada panelů a drátěný plot zastiňují výhled na nejasné tušení moře.

Stoupá teď k nové maríně, novou cestou osvětlenou novými nerezovými lampami. Už ten model viděl, v jiném městě, na jiném konci kontinentu. Toalety pro psy - přinejmenším nové cedulky - v zákrutech skal, znehybněných ocelovými sondami, jakoby sta slzících očí kamene. Beton. Reklama Programu Revitalizace na gigantické modré tabuli, osvětlené silnými halogeny, ozařuje mrtvé dno zálivu. Už dlouho žádný pohyb, jen vlny. Asfalt. Nic nepřipomíná kamenitou cestu z tehdy. Tedy, ono malé molo, tam dole - kde ji tehdy hledal a myslel (neměl brýle), že ji vidí v náručí jiného muže - je stále na svém místě. Beton odolá všemu, jako zmatení žárlivosti. I moři. Místo je teď o to věčnější, než kdy předtím.

Proč se jí ptal, když říkala neptej se!? Zvědavost zájmu ostří nože? Jednooká láska? Otázka položená těmi strašnými dopisy. Jak už dlouho si jí láme srdce? Rozdíl mezi láskou a zájmem.

Řádka třech místních sleduje pořad o opravách plynovodů v rohu dlouhého strohého baru pro časy, kdy si nikdo nežádá koloritu turismu. Snad by bylo možné změnit jen jazyk a řez vybledlých nápisů a mohl by být třeba ve Finsku nebo na Ukrajině. Pár sklenic utišuje pár slov otázky. Postel úzkého pokoje vzbuzuje úzkost. Ze všech sil se snaží vybavit si její tvář, její oči. Vzdává to. Jak dlouho už se mu to nedaří? Jizva na stropě tvarem připomíná vystrašenou kočku, vyděšený výraz.
 

II.

Cestující probíhá hlavní lodí gigantického klasicistního kostela připomínajícím nádraží. Nachází se uprostřed lesů mezi vlhkými pahorky pokrytými bučinou. Zlověstný spěch doráží do pohanské světskosti kultovního místa. Na levé straně lodi před oltářem se nachází skupina školáků se svou učitelkou. Cestující je právě uprostřed dlažby. Čtverce, kruhy, mramor, hnědá, bílá, černá.

Vráží do rozhlížející se ženy. Na okamžik se zastaví, omlouvá se, poznává ji, nevěnuje tomu pozornost. K ženě se připojuje muž, brýle bez obrouček, bílý knírek, masožravé rty, známá postava. Pár se stává středem zájmu skupinky, bílé úsměvy, blesky do studeného ostrého světla protínajícího šero velkými obloukovými okny. Dětské štěbetání.

Ale cestující již vyběhl z kostela a připojuje se k dávnému milenci své milenky, jistému L.W. Vede ho cestičkou klesající lesem projasněným hromadami spadaného listí.

« Mám je tam, jsou tady, hadi, velmi zajímavé, vykouřím je, uvidíš. »

Po krátkém klopýtání měkkostí studené vlhké půdy dorážejí ke zkroucenému pahýlu pokrytému popelem. Cestující obhlíží, zatímco jeho druh mezi oblaky dýmu horečně odlamuje kusy zčernalého dřeva. Cestující nic nechápe. Zacítí odpor k celé situaci.

«Říkals, že člověk by měl dávat pozor, aby nedopustil ničemu, vkrádat se do duše a vzbudit zájem. A já bych skoro propásl tuto zajímavou příležitost!»

Nikdy mu nic takového neříkal. Nikdy!

Velký kus doutnajícího dřeva - svým tvarem a leskem uhle připomínající ostří kosy - se nyní odlomil a v pahýlu se objevila dutina. Výhled zastínily malé plamínky, kotoučky kouře, to jediné, připomínající snad hady. Nic, jen popel, kouř a uhasínající oheň.. Jen červeň sporadických uhlíků, když, co chvíli, dusíc se, nadechnou něco vzduchu.

Hle. Cosi se pohlo a z beztvarého pozadí popele se otevřely oči. Dvě mandlové oči, oči vystrašené na smrt.

« Musíme ji ihned zabít, aby netrpěla. »

Mezitím se kočka vyhoupla z dutiny. Plamínky zbytků srsti uhasínají. Černá propálená kůže. Snad spálenina masa ve vzduchu. Dál se nedostala. Stočená do klubíčka v blátivé půdě tiše naříkala bolestí. Oči se opět téměř skryly do pozadí. Odraz příliš mladých lístků je učinil viditelnými jen těm, kdo věděli, že tam jsou. Strašné utrpení. Hrůza jeho absolutní nesmyslnosti. Oči vyděšené smrtí.

III.

Budík v mobilním telefonu úporně zvonil. Temný pokoj. Světlo vkrádající se zavřenou žaluzií nestálo za řeč. Jen blikající displej dal vidět téměř neznatelným obrysům. Strašný sen, nechápu - říká si - a vstává k rannímu vlaku. Odvrhnout vzpomínku. Zahnat černou můru do temných koutů. Rychle! Tápal, hledal vypínač. V polovzpřímení zaváhal. Zastavil se. Dosedl zpět na postel.

Proč ji chtěl zabít? Není snad smrt, jakkoli z milosti, není snad nejvyšším utrpením? Je jej snad možno zmírnit, umrtvit, vraždou? Uviděl tu představu mandlových očí v temnotě zoufalství a zachumlal se do klubíčka vlhkého přehozu postele. Proč se tak rezolutně rozhodl, bez jediné pochyby? Kam se vytratil soucit s oním ubohým tvorem? Či toto byl soucit? Vytváří slovník symbolů. Loď, kočka, popel, hadi, smrt...
Vedle kdosi štrachal v koupelně. Překvapivé, že ho to nerušilo. Ty vlny zvuku se mu staly jediným pojítkem k světu, pevným bodem, šňůrou, kterou rozvíjel, spouštěje se do temných chodeb ostře oslepujícího světla.
Byl to přece prezident republiky a jeho žena, kdo se usmívali do zvědavých fotoaparátů školáků. A co dělal ve snu L.W., ten, kterému kdysi vzal lásku, pak si myslel, že se spletl a snažil se je zpět usmířit. Ach bože! Kolik to bylo lásek? Byla přece vždy jen jedna.

Znovu a znovu a znovu ty oči. Ty oči vystrašené k smrti. Ty oči vyděšené smrtí.

Štrachání v koupelně ustalo. Zvuk kroků, vzdalujících se po schodišti. Pronásledován snem. Vidí se utíkat přes les. Přece ji nezabil. Přece. Ale ani jí nepomohl, neodnesl ji k veterináři.
Zběsile se odráží od pružnosti mladých stromků aby uprchl.

Zastavuje se. Běží zpět. Pahýl, kostel, L.W. už nikde nejsou. Ani stopy. Vždyť on ví, že je to sen. Avšak je sen, o němž víme, že je snem, je ještě snem?

Nic než nekonečný les.

Věčnost vln zápasících s betonem, prchavost nedokonalé paměti proti životu spějícímu zaniknout. A znovu ta otázka. Jak dlouho už tak běží a hledá v opuštěných lesích ty oči, ty oči vyděšeného výrazu, hledící z terénu bez sebemenšího hrbolu obrysu, ta zpětná zrcátka ztracené duše, Odpověď? Ta duše, která na okamžik nekonečna, tu a tam, zabíjí smrt.

Věnováno X. a M.K. díky nimž umím francouzsky

©2008 Z francouzského originálu Un moment du Phénix přeložil Jan Zeman, všechna práva vyhrazena

Ti, kteří se případně chtějí pocvičit, si mohou přečíst originál.